Nový audiobook: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné

Bez obdivu muže se nevzruším: Jaký obdiv cítíte vůči sobě samé?

3. 10. 2012

Dobrý den,

je mi 35 let, pracuji ve státní sféře a úspěšně dálkově studuji VŠ. Jelikož se tam tak trochu zabýváme také psychologií, zkouším si její metody občas aplikovat na svůj soukromý život.

Domnívám se tedy, že můj problém souvisí s tím, jak se ke mně chovají rodiče, ovšem vyřešit ho neumím. Jde o to, že jsem při porodu málem zemřela já i matka, takže mě pak v dětství vychovávali jako „skleníkovou kytičku“. Mám sice ještě mladšího bratra, ale s ním jako s mužem rodiče jednali jinak než se mnou.

Báli se mě pouštět ven i třeba v devatenácti letech, do devíti jsem musela být doma, takže zatímco jiní vrstevníci tou dobou vyráželi ven, já se už musela vracet. Pokud se tak nestalo, byl doma kravál i nějaké facky s tím, že měli hrozný strach.Ve dvaceti jsem utekla z domu, už se to nedalo vydržet. Rodiče mě vyhledali, po výměně názorů slíbili, že se budou ke mně chovat jinak, což ale nedodrželi.

Vyřešila jsem to brzkým těhotenstvím a sňatkem v jednadvaceti letech, ale s manželem jsme si nerozuměli a rozvedli se. Rodiče jsem tímto zklamala a ať dělám co dělám, studuji, pracuji, starám se o syna, pořád jsem pro ně nedospělá, takový „nikdoš“. Dokazovat jim už nic nechci.

Problém je ale sex ve vztahu – potřebuju cítit obdiv muže, jinak se nevzruším. Mám šest let chápavého, milého přítele, ale i když máme sex poměrně pestrý, prostě už ví, jaká jsem, a tím pádem se ke mně nemůže chovat jako na začátku vztahu. Nechci stále navazovat nové vztahy, abych cítila počáteční obdiv. Ale bez něj se nevzruším.

Diana

Názor odborníka


Dobrý den,

děkuji za dotaz i za důvěru, s níž se na nás obracíte. Na vašem dotazu je zajímavé to, že ač je poměrně dlouhý, tak k problému samotnému se dostáváte až zcela na konci – po zdánlivě (pro problém samotný) nedůležitém úvodu. Já si však myslím, že je důležitější, než se zdá, proto ho do své odpovědi zahrnu.

Nevím, co přesně studujete, ale větu o tom, že jste se ve škole také trochu zabývali psychologií, řekne na počátku terapie (odhadem) 90% klientů s humanitním vzděláním. Troufám si říci, že zabývání se psychologii je pro řešení vlastních problémů nepoužitelné. Je samozřejmě důležité nějaké mechanismy pochopit, ale podstatou je změna emocí. To, že je mi lépe, nepoznám podle toho, že vím, že jev X je výsledkem působení vlivu jevů Y a Z, ale podle toho, že jev X už ve mně nebude vyvolávat vztek, bezmoc, smutek. Psychoterapeuti proto jako součást výcviku mají i sebezkušenost – vlastní terapii.

Ač říkáte, že už nechcete rodičům nic dokazovat, myslím, že opak je pravdou. Že se od rodičů cítíte stále nepochopená a nepřijatá. Že i když si rozumově říkáte, že už jste to s nimi vzdala, že přesto toužíte po jejich pochvale, uznání, obdivu.

A slovem obdiv se elegantně dostávám k vaší otázce. Když se ráda zabýváte psychologií, nabídnu vám dvě možná vysvětlení:

1) Rozdíl mezi mužskou a ženskou sexuální vzrušivostí se někdy popisuje tak, že muže vzruší to, co vidí, ženu to, co slyší. Určitě to neplatí absolutně, ale obecně se dá říci, že pro ženu je tedy potřeba slyšet slova obdivu normální. Ve vašem případě se můžeme bavit o tom, nakolik je ta potřeba větší než u jiných žen (pokud vůbec). Je jasné, že vztah se v průběhu let vyvíjí a počáteční fascinace časem mizí, ale proč by vás i po šesti letech neměl partner obdivovat? A je to opravdu tak, že už vás neobdivuje? Nebo je to tak, že si sama nevěříte, nevěříte tomu, že byste tak dlouho někomu stála za obdiv. A tak ten partnerův obdiv prostě jen nevnímáte (nechcete vnímat)?

2) Ve svém mailu jste nabídla poměrně pěkný popis dynamiky vztahů ve vaší rodině. Z toho, co píšete, je zřejmé, že chvály, přijetí a obdivu bylo (a dosud je) ve vaší rodině poskrovnu. Vztahy, které máme s rodiči – jejich hloubka, kvalita, stálost, podmínečnost – jsou laboratoří, v níž se formuje naše schopnost tvořit další vztahy v průběhu života. Když je na našich vztazích s rodiči „něco špatně“, bude pak „něco špatně“ i na našich vztazích dalších. Existují o tom různé teorie, kdo chce, může začít studovat. Podstatné je, že to, čeho se vám nedostalo v primárních (dětských) vztazích, si teď snažíte nahradit ve vztazích partnerských (dospělých). Ten zdánlivě bezvýznamný úvod byl tedy důležitější, než by se mohlo zdát. Styl výchovy vašich rodičů ve vás prostě neutvrdil vědomí toho, že jste hodna obdivu. Sama o tom nejste přesvědčena. Proto to potřebujete slyšet.

Zdá se, že obě ta vysvětlení končí v podstatě stejně. Pokud chcete radu, co dělat, pokuste se (ideálně s nějakým dobrým terapeutem) pracovat na tom, abyste se začala trochu víc obdivovat sama – namísto neustálého dokazování, že přeci nejste tak nemožná. Myslím, že obdiv si rozhodně zasloužíte.

Držím palce,

Pavel Král

Diskuse 0

Pavel Král

Klinický psycholog, psychoterapeut, hypnoterapeut

www.psychologickeporadenstvi.com

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.