Podcasty: V sobě
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Poradna
Ilustrace: Eloy Morales

Bez rozloučení

Ztratila jsem tři důležité muže. Už se bojím někoho k sobě připoutat.

Anna Petříková

Poradnu zveřejňujeme bez audio verze.

26. 7. 2022

26. 7. 2022

Před víc než rokem jsem si myslela, že je to „nadosmrti“. Potkala jsem muže a nejspíš se do něj i zamilovala. Byl mi partnerem, přítelem, kotvou, důvěrníkem i nesnášeným svéhlavým chlapem… A najednou není. Večer ulehl a už se neprobudil. Náhle, nečekaně, bez rozloučení. Teď to bolí a já se s tím neumím vyrovnat.

Bohužel takový náhlý odchod v mém životě není první. Před dvěma roky zemřel po osmiletém soužití můj předcházející partner – byl chronicky nemocný, v nemocnici chytil covid a zemřel během několika dní. Smrt se očekávala, ale ne hned. A do třetice a vlastně na počátku (před šesti lety) tragicky zahynul můj otec. Jeden večer tu byl a druhý ho hledala policie. Našla nejdřív motorovou trojkolku, potom jeho tělo.

Začínám mít pocit bezútěšnosti. Bojím se, že každého, koho k sobě připoutám, nějak ohrozím. Bojím se o syna. Nechci být sama, ale… co když zase „odejde“? Děkuji za radu, jak se sebou naložit.

Lenka, 58 let

Názor odborníka

Dobrý den, Lenko,

děkuji vám za projevenou důvěru. Ztráta blízkého člověka je jednou nejtěžších ztrát, které nás mohou v životě potkat. A vy jste si jí prošla – vlastně procházíte – během šesti let hned třikrát, a navíc neočekávaně. Odešel tatínek, za pár let dlouholetý partner a před rokem muž, kterého jste si představovala po svém boku do konce života.

Myslím, že málokdo by si dokázal představit, kolik bolesti a utrpení jste snášela a pravděpodobně snášíte a kolik síly, energie a odvahy do života vás toto období musí stát, abyste každé ráno doufala v nový, lepší den. Je totiž naprosto přirozené, že po smrti blízkého člověka prožíváte hluboký zármutek, cítíte se bezmocná, opuštěná a (jak to sama nazýváte) bezútěšná. Dovolte mi tedy pár slov, která mně při čtení vašeho dotazu přišla na mysl.

Truchlení je proces

Naděžda Kubíčková ve své knize Zármutek a pomoc pozůstalým hovoří o čtyřech fázích truchlení. První, fáze šoku, nastává bezprostředně po smrti blízkého člověka. Druhá fáze, fáze sebekontroly, trvá do dne pohřbu – pozůstalý člověk ještě zármutku nepodlehl.

Třetí fází je takzvaná regrese, kdy se pozůstalý často nemůže zařadit zpět do pracovního procesu, trpí poruchami spánku, nechutenstvím nebo úzkostí, může se izolovat od svého okolí, či dokonce probíhá takzvaná regrese, tedy „návrat“ či „propad“ do dětského věku.

Čtvrtá, poslední fáze je adaptace. U některých vdov může trvat tři i čtyři roky! Truchlící se vrací do běžného života, smiřuje se s tím, co se stalo, přestože mu zůstává jizva, která může bolet – zejména při výročí svatby, úmrtí, významných společných dnů a podobně.

Toto uvádím právě proto, že první věc, která mne napadala při čtení vašeho dotazu, byla, zda jste si po každé ztrátě – jak tatínka, tak prvního a poté i druhého partnera – skutečně prošla všemi fázemi a každou jednotlivou ztrátu „odžila“.

Zármutek je velmi bolestivý, zato ale nepostradatelný, pokud má být ztráta milovaného člověka zvládnuta. A z mého pohledu jsou tu hned tři ohromné rány jdoucí za sebou. Skutečně jste měla předešlé zážitky za sebou, když jste vstoupila do vztahu s posledním partnerem? Říkám si, jak moc jsou současný strach a bolest dané poslední ztrátou, nebo součtem všech tří dohromady.

Co se sebou?

Ptáte se, co máte dělat, protože se obáváte, že každého, koho k sobě připoutáte, nějak ohrozíte. Máte strach o syna. A nevíte, co dělat se sebou. Přemýšlím, zda je tento dotaz především o strachu o blízké, nebo o strachu o vás samotnou. Pokud je to spíše starost o ostatní, napadá mne, jak jste se věnovala sama sobě a svým pocitům během posledních let?

Dovolila jste si sama před sebou „zhroutit se“, oddat se zármutku, truchlit, cítit naplno bolest, lítost či hněv nebo zlost? Měla jste někoho, kdo vás vyslechl? Byl tu pro vás někdo, před kým jste se mohla vyplakat a naplno projevit, jak se skutečně cítíte? Někdo, s kým jste mohla o ztrátě mluvit… Právě toto jsou faktory, které přispívají k normálnímu průběhu truchlení.

Pokud váháte, co sama se sebou, mohu jen tušit, že se vám hlavou honí vícero myšlenek, se kterými jste se v dotazu nesvěřila. A které by bylo vhodné vynést na denní světlo a dát jim jistou formu, aby mohly být zpracovány.

Obavy o prožití vlastní budoucnosti po třech významných ztrátách, navíc jdoucích takto za sebou, jsou – řekla bych – naprosto přirozenou reakcí. Pokud cítíte, že jste se s nimi nesmířila, dovolte si takto se cítit. Oddejte se pocitu strachu a zoufalosti, dovolte si je prožít a dovolte těm ranám na duši bolet. Mají a máte na to plné právo.

Zároveň je dobré občas myslet na to, že nic netrvá věčně: ani bolest a obavy, které prožíváte. Život po smrti blízkého už nebude stejný, jako býval, ale to neznamená, že musí být nutně špatný. A pokud se vám ani po čase neuleví, nebojte se požádat o odbornou pomoc. Její vyhledání není známkou selhání, ale naopak známkou silné vůle bojovat. Přeji hodně sil.

Anna Petříková

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.