O mém problému se mluví jako o misofonii či vysoké citlivosti. Vadí mi hluk způsobený bezohledným chováním lidí. Přímo před domem mám diskotéku, kde probíhají hlučné akce. Mám okna pouze tímto směrem. Po každém takovém víkendu jsem totálně psychicky na dně. Děsím se, co kdo v obci ještě vymyslí za další rušivé akce.
Nechci se stěhovat, bydlím tady s dcerou třicet let, máme čerstvě zrekonstruovaný byt, dcera stacionář (je postižená), všechny doktory. Je to velmi dobré místo, kde je vše dostupné. Mně vadí, že bezohlednost má navrch před slušností. Majitel klubu se netají tím, že má podplacené úředníky, a tak si dělá, co chce. Pro peníze všechno a na nás, co tady bydlíme, nebere ohled ani on, ani úřad.
Potřebuji poradit, jak se mám s takovými lidmi vyrovnat vnitřně. Jak se nebát předem, co zase způsobí za další hlučné akce, stavby a tak dále. Stěhování není efektivní ani proto, že jinde bude další takový. Už nejezdím ani na dovolené. Jak se srovnat tak, aby mě to neštvalo? Je něco špatně se mnou? Možná je to tím, že jsem sama třicet let s mentálně postiženou dcerou, jsem vyčerpaná, chybí mi partnerská láska, podpora, seberealizace, ale na tu stejně už nemám energii.
Nika, 53 let
Názor odborníka
Dobrý den, Niko,
předně moc děkuji za váš dotaz. Dovolím si začít od konce. Často totiž, když dojdeme na pokraj svých sil, máme tendenci vnímat poslední kapku jako příčinu našeho problému a stavu. Pokud máte rys vysoké citlivosti či jste z jiných důvodů více citlivá a vnímavá, je zcela pochopitelné, že vás hlučná akce, kterou organizuje pravidelně někdo, kdo nevystupuje s respektem a ohledem, rozkolísá, naštve a uvede do pocitu bezmoci.
Když ale začnu koncem vašeho příběhu – píšete, že vychováváte sama svoji postiženou dceru. Chybí vám podpora, partnerská láska, seberealizace a zmiňujete, že na hledání tohoto již nemáte energii. Mě to ovšem ve vašem popisu zaujalo nejvíce. Představovala jsem si vaši situaci: žijete sama s postiženou dcerou a chybí vám důležité aspekty vašeho naplnění.
Představuji si, že o dceru hezky pečujete, že jste vytvořila klidné a jisté zázemí pro ni. Máte hezký, zrenovovaný byt, kolem sebe lékařskou péči a pro dceru stacionář. Mně by ale přišlo důležité se zaměřit na to, kde jsou vaše touhy, přání, představy, co byste pro sebe chtěla? Neberte to jako radu, že byste teď měla něco změnit. Ale napadá mě, jestli právě (krom citlivosti a zvýšené vnímavosti na hluk) nepramení vaše frustrace hlavně z toho, že vám chybí zcela oprávněně uspokojení vašich potřeb.
Doporučila bych vám, pokud je to možné, mít čas pro sebe, najít si v místě vašeho bydliště podpůrného terapeuta či psychologa a znovu pátrat po vašich skrytých touhách, přáních a potřebách. A zda byste se jim v realitě nemohla aspoň trochu přiblížit.
Zmínila jsem také pocit bezmoci. Vy o něm nepíšete, ale mně by přišlo logické, kdybyste jej ve své situaci pociťovala. Uvádí se, že pokud máme pocit bezmoci, pomáhá uvědomit si ho, ale nezůstávat v něm dlouho, protože nás to stojí moc životní energie. Doporučuje se buď změnit něco konkrétního (co způsobí, že situaci proměníme), anebo změnit postoj k dané situaci.
Zkuste se zamyslet, třeba i s přáteli, sousedy, jestli by se přece jen nedalo něco podniknout. Napadá mě například napsat petici, nebo si třeba v den akce uspořádat sezení s přáteli u vás doma. Někdy i zakoupení špuntů do uší může pomoci, aby vás silný hluk tolik neobtěžoval.
Se změnou postoje už je to těžší, protože nějakou dobu trvá. Přemýšlejte nad tím, co vám může pomoci se od daného problému aspoň trochu vzdálit a vytvořit prostor pro nějaké jiné emoce a postoj k situaci. Často nejvíce pomáhá vědomí, že vy nejste oběť, která nemá žádnou kontrolu nad ničím. Je pravda, že třeba nedokážete zcela zakázat pořádání daných akcí, ale je možné, že můžete sama učinit něco pro to, abyste se jako oběť necítila.
Přeji vám hodně sil,
Petra Prest
