Dobrý den,
rozhodla jsem se vám napsat náš příběh, jelikož se s ním nemůžeme vyrovnat a trápí nás čím dál víc. Žijeme společně v našem domě po babičce, kde jsou dva samostatné byty, s rodiči manžela. Máme problém s despotickým tchánem, vždycky trápil babičku a dělal jí naschvály.
Myslela jsem si, že v případě dětí to takhle nikdy nebude, ale bohužel. V posledních letech se situace zhoršuje, tchán se stává nesnesitelným, nachází stále nějaké důvody ke sváru. Vždycky jsme se snažili dělat vše, jen aby byl spokojený.
Situace se však zhoršuje, přestal se všemi komunikovat, jen na všechny kolem nadává, s nikým se nestýká a mluví jen se psem. Nemá žádné přátelé a když nás někdo navštíví, chová se vulgárně.
Tchýně také přestala se všemi komunikovat. Mají dva syny a dva vnuky a dělají, jako by neexistovali. Jen od známých se dovídáme, že o nich mluví a dělá, jako by se nic nestalo. Chtěli jsme se dozvědět, co se děje, že s námi přestala komunikovat. Přiznala nám, že s námi nemůže mluvit, že chce mít klid od tchána, který jí vyhrožuje a nadává. Řekla, že s ním musí vycházet, aby se o ni měl kdo ve stáří starat.
Vždycky jsme jí ve všem vyhověli a když cokoliv potřebovala, tak jí pomohli. Nemůžeme s manželem tuto situaci pochopit, nevíme, co děláme špatně. Syna to také mrzí, říká, že už nemá babičku. S dědou si vztah nikdy nevytvořil. V mé rodině jsem nikdy nic takového nepoznala, máme pěkné vztahy. Nevím, co dál. Bojím se tchána, který dělá scény snad každý den. Je to nesnesitelné. Prosím o radu.
Marcela
Názor odborníka
Dobrý den a děkuji za vaši otázku.
Mám však obavu, že pro vás jednoduché řešení nemám. Z mé zkušenosti jsou mezigenerační potíže jedny z nejobtížněji řešitelných. Většinou to chce alespoň pár terapeutických sezení, abychom mohli hledat a zkoušet účinné kroky.
Nevím také, zda musíte dělat něco špatně vy, jak píšete. Já ve vaší rodině nebyl, ale pokud říkáte, že tchán byl takový celý život, velmi pravděpodobně se nezmění. Navíc narážíte na strach tchýně, která se svým manželem žije a vypadá to, že je v submisivním postavení. Tudíž možnost změny minimální.
V této situaci si říkám, že by možná stálo za to přemýšlet, jak můžete podpořit sami sebe a svou nejužší rodinu. Na specifičtější radu bych ale potřeboval znát více. Ve své praxi mám více podobných příběhů a u každého funguje něco jiného. Někdy se podařilo s rodiči promluvit, vytvořit vstřícnou situaci a doptat se, co jim vadí a co by potřebovali jinak. Někdy to ale možné není. Dokonce i zprostředkované setkání (manželé + rodiče jednoho z nich) s terapeutem nemusí vést k touženému výsledku, byť zde tato možnost vždy je.
Někdy nám v podobných situacích, kdy jsme do jisté míry bezmocní, nezbývá, než se se situací smířit, akceptovat ji. To není rezignace ani souhlas. Spíše jde o prosté uznání faktu, že je to fakt těžké.
Úplně bezmocní však nejste: můžete si více hlídat svoje hranice (vytvořit to tak, abyste s tchánem přišli co nejméně do kontaktu, což při samostatných bytech snad není potíž). Podpořit babičku, aby se s vnukem stýkala i bez přispění dědy (i když se ho bojí). A znovu a znovu zkoušet vstřícné kroky, snažit se pochopit, o co tchánovi jde a proč je nespokojený, jestli si stěžuje a nadává ze zvyku nebo to má nějaký konkrétní důvod.
Jak jsem psal, velmi doporučuji návštěvu rodinného terapeuta, někdy to k výsledkům vede. Pokud se někdo změnit nechce, tak se většinou nezmění, ale šance zde vždycky je. Ideálně všichni čtyři nebo pro začátek alespoň vy dva jako manželé.
Někdy totiž snaha vyjít vstříc druhému není oceněna a je třeba se naopak vymezit, být pevní ve svých postojích a jasných reakcích na destruktivní chování. Což nás nikdo neučí a zvláště vůči generaci, která nás předchází, to může být náročné. Za zkoušku to však stojí.
Držím palce,
Michal Petr
