Článek o truchlení pro psa mě zasáhl, i když mezi milovníky psů nepatřím. Udivilo mě, jak lidé na ztrátu domácího mazlíčka reagují. Ale snažím se to pochopit a respektovat. V mé výchově při vytváření vztahu ke zvířatům asi došlo k nějaké chybě. Doma ani u prarodičů jsme žádné neměli. Možná proto se větších psů bojím. Navíc nemám ráda hlasitý štěkot, vnímám to jako agresivní zvuk, stejně jako hádku nebo křik. Říká se, že kdo nemá rád psy, nemá rád lidi, ale myslím, že to nesouvisí.
Kolikrát jsem vyslechla: „Nebojte se, on nekouše. Když se budete bát, on to vycejtí.“ V těchto větách vnímám nedostatek pochopení. Pro mě je setkání s volně pobíhajícím velkým psem podobné jako potkat v lese medvěda. Kolikrát bych potřebovala, aby pes poslechl na zavolání K noze!, což se málokdy děje. Když se slušně ohradím, majitel se často urazí. Snažím se být k pejskařům tolerantní, ale přijde mi, že oni tolerantní k nám, kteří se bojíme, moc nejsou.
Vladimíra, 28 let
Názor odborníka
Milá Vladimíro,
mohu odpovědět zejména vlastními zkušenostmi jako bývalá majitelka malého (ale velmi agresivního) jezevčíka, kterého jsem pořídila, protože dcera měla ze psů panickou hrůzu už v kočárku. Přisuzovala jsem to jejímu prenatálnímu zážitku, kdy se mi stalo něco podobného, co popisujete. Několik týdnů před porodem na mě zpoza ohrady se štěkotem vyrazil německý ovčák a pán v nedohlednu. Když za chvíli psa dohnal, měl úplně stejné hlášky, ať se nebojím, že nic nedělá.
Vaše obavy proto i jako milovnice psů orientující se v jejich řeči těla velmi dobře chápu. Nedávno na nás s kamarádkou na výletě vystartoval z lesa stafordský teriér bez pána. Naštěstí to byla hravá psí puberťačka, ale pro člověka s fobií z velkých psů je čtvrthodinové chňapání bojového plemene po oblečení a po rukou zážitek z kategorie hororu. Psa nás zbavili až lidé, kteří kolem jeli v autě, a já si mohla po dlouhé době potrénovat krizovou intervenci při následné panické atace.
Výzva k řešení
Kamarádka se po tomto zážitku rozhodla svůj letitý problém řešit s odborníkem. To mohu doporučit každému, kdo se s jakýmkoli extrémním a život znepříjemňujícím strachem potýká. Většinu potíží se podaří zmírnit, ne‑li zcela odstranit. Mnohdy se přijde i na řadu problémů skrytých pod tímto příznakem: často to bývá téma bezmoci, hranic a očekávání.
Někdy pomůže rozlišit, co ve vztahu ke psům můžete ovlivnit vy (chodit běhat mimo hlavní venčicí trasy, nastudovat, jak se chovat, když na vás pes skáče, neřkuli útočí) a co je mimo vaši kontrolu. Potřeba kontroly v životě je také velké téma, které zvířata ať už v reálu, nebo ve snech často otvírají. Zkrátka za tím, co píšete, vidím ještě další vrstvy, vhodné na odkrývání s odborníkem na duši.
Možná je u vás ve hře i vyšší citlivost (vysoce citliví lidé zpravidla nesnášejí jakékoli hlasité zvuky). Pomáhá autogenní trénink, pozitivní afirmace a hlavně vnímání a ocenění drobných pokroků, kterých jste v nějaké složité oblasti dosáhla.
Vědomá komunikace
Hodně záleží na tom, jak spolu pejskaři a nepejskaři komunikují. Při venčení jsem často vyslechla klasické přestřelky typu: Držte si toho čokla na vodítku! – Co vyvádíte, je hodnej, nic nedělá – To vidím, skáče na mě a já se bojím! Fuj, jdi pryč, potvoro – Abyste se nepo…, jděte se léčit… Už první věta eskaluje napětí, a pokud se sejdou dvě „natlakované“ osoby, místo pokousání může dojít k fyzické inzultaci.
Mohlo by vás zajímat
Předpokládám, že to není váš případ, ale i to, jak je debata mezi oběma tábory vedena, může celkový pocit z nepříjemného setkání se psem ovlivnit. Pokud se člověk bojí, zpravidla na druhé nepůsobí moc mile a verbálně se většinou projevuje bojovně. Spousta lidí nesnáší jakoukoli kritiku, natož poučování o vodítku třeba v parku, kde psi smějí běhat na volno.
Bezohledných majitelů psích agresorů navzdory zprávám v médiích moc není. Pokud si je člověk problematického chování svého psa vědom, zpravidla ho v parku na volno nepouští, takže ono obvyklé Nebojte se, on nekouše je většinou pravda. Ale náš mozek věta obsahující tři zápory a strach budící slova bát se a kousat zpravidla moc neuklidní. Osvícenější pejskaři proto používají sdělení: „Buďte v klidu, je fakt hodnej, je to štěně, chce si jen hrát.“
Co říct příště
Vědomá komunikace začíná rozpoznáním vlastních potřeb. O praktické tipy jsem požádala lékařku a lektorku Terezu Koreckou. Za vaším strachem ze psů se podle ní může skrývat naprosto legitimní potřeba bezpečí a předvídatelnosti. Potřebuji se cítit bezpečně, když jdu ven. Když vidím volně pobíhajícího psa, tato potřeba není naplněna. Když si ji pro sebe takto jasně pojmenujete, i komunikace s majiteli psů může být efektivnější.
- Používání takzvaných já‑výroků místo obviňování. Místo Nemáte toho psa na vodítku! zkuste říct: „Bojím se cizích psů, mám strach z napadení. Mohli byste si ho prosím přivolat?“
- Předcházení konfliktu proaktivní komunikací. Pokud vidíte přicházejícího majitele se psem, můžete předem říct: „Dobrý den, mám strach ze psů. Mohli byste ho prosím přidržet? Velmi by mi to pomohlo v klidu projít.“
- Ocenění vstřícnosti: „Moc vám děkuji, že jste si psa přivolali. Velmi si vážím vaší ochoty.“
Přístup vědomé komunikace je zkrátka založen na respektu k potřebám všech zúčastněných a hledání řešení, která mohou fungovat pro všechny strany. Připomnělo mi to vlídnou ceduli na trávníku s nápisem Děkujeme, že máte psy na vodítku a uklízíte po nich. Má zcela jinou energii než Zákaz volného pobíhání psů.
Cítím s vámi a doporučovala bych vám, abyste si na téma komplikovaného vztahu k psům a pejskařům promluvila ideálně s odborníkem specializovaným na odbourávání strachu. Držím palce, ať při sportu venku zažíváte co nejvíc radosti a klidu. Ostatně pohyb je pro odbourávání strachů lékem číslo jedna.
Jana Šulistová
