Dobrý den,
již nějaký čas mám strach ze smrti (a to ani ne tak vlastní, jako spíš mých blízkých) a především s ní související samoty. Co bude, až se odstěhuji od rodičů? Co bude, až rodiče zemřou a co až (když) zemře manželka/přítelkyně a další příbuzní?
Je mi 28 let, úspěšně studuji již třetí vysokou školu, asi 6 let mám přítelkyni, mám poměrně úspěšné a finančně zajištěné rodiče a snažím se podnikat v informačních technologiích. Jsem bohužel jedináček, stejně jako matka, otec má bratra, ale bez rodiny. Ostatních příbuzných mám také velmi málo (a většina je navíc výrazně starší než jsem já).
Ačkoliv tedy zdánlivě zajištěný a s dobrým zázemím, reálně tak za pár let mohu zůstat zcela bez blízkých příbuzných. Rozumově si sice umím zdůvodnit, že taková situace doufejme nenastane příliš rychle, ale i tak se budoucnosti občas skutečně děsím. Jak smrti, tak obzvláště (hlavně?) související samoty.
Další rovinou pak je to, že se bojím přenést dál a pohnout se svým životem. Pokud se od rodičů odstěhuji, budou po smrti prarodičů v podstatě osamocení, podobně jako se to může stát (stane?) mně. A co se stane s jedním, až zemře druhý? Velmi mne tohle trápí.
Situace pro mne samozřejmě není nijak nová, nicméně jsem si ji pravděpodobně dříve buď neuvědomoval, nebo ji ignoroval. V posledním roce dvou ale tyto negativní pocity nabývají na intenzitě a v posledních týdnech (po dovolené mých rodičů, kdy jsem si samotu opět silněji uvědomil) již reálně ovlivňují mou práci, jsem velmi neproduktivní, zažívám silné návaly smutku a úzkosti. Na škole jsem byl považován za vyrovnaného baviče, nyní se mi ale hrnou slzy do očí a a budím se v takovém stavu, že i před nejnáročnější zkouškou mi bylo lépe.
Snažím se situaci řešit, svěřil jsem se přátelům, přemýšlím o vlastních dětech, vícegeneračním bydlení, vhodných harmonogramech návštěv ap. Vzal jsem si i volno a jel s otcem na služební cestu. Vše pomohlo pouze krátkodobě, nic z toho navíc mou situaci jaksi finálně neřeší a mé stavy jsou stále častější.
Včera jsem svůj problém na rovinu rozebíral i s přítelkyní, včetně možnosti mít v budoucnu děti. Bohužel jsem dostal až neočekávaně vlažnou reakci s tím, že jen racionálně podotkla, že tento problém není nijak aktuální. Prvotně navíc děti zcela odmítala (je ale pravda, že jsme toto před tím nikdy neřešili), po nějaké době tuto možnost sice připustila, ale poněkud nevěrohodně.
Racionálně jsme tak dospěli k závěru, že přišla situace, kdy toto vyřešíme, nebo se rozejdeme. Asi netřeba zdůrazňovat, že mi toto v mém stavu nikterak nepomohlo. Ačkoliv mi bylo lépe, když jsem situaci řešil, můj stav se opět vrátil do výchozího bodu.
Existuje pro takovou situaci nějaké reálné východisko? Jistě podobnou věc neřeším jen já… Předem děkuji za jakoukoliv radu nebo doporučení.
Petr
Názor odborníka
Dobrý den, Petře.
Velkou pravdu máte v tom, že tento problém neřešíte jen vy. Každý člověk dříve nebo později čelí uvědomění konečnosti vlastního života a uvědomění konečnosti života druhých, a také vlastních rodičů. S tím souvisí téma životní osamělosti, tedy toho, že v dospělosti, kdy jsme plně zodpovědní za sebe, svá rozhodnutí, následky svých rozhodnutí a za svoje pocity, které z našeho chování a z našich rozhodnutí vyplývají, kráčíme životem vlastně sami. Přestože můžeme mít partnery, přátele, naše rozhodnutí za nás nikdo jiný neudělá a ani nikdo jiný pak naše rozhodnutí nepřetaví v činy.
Píšete, že na vás toto téma poslední dva roky doléhá – vítejte ve světě dospělosti.
Zároveň čtu, že vás toto téma i děsí a dokonce vám ovlivňuje běžný život – psychické stavy reálně ovlivňují vaši práci, jste neproduktivní, prožíváte návaly smutku a úzkosti a tyto návaly a slzy jsou stále častější a ráno se probouzíte ne v dobrém stavu. Na rovinu vám řeknu, že ve chvíli, kdy psychický stav ovlivňuje schopnost pracovat, a trvá souvisle déle než dva týdny, jde o stav, který by měl posoudit odborník‑psychiatr (objevily se i poruchy chuti k jídlu nebo poruchy spánku a trvají déle než 2 týdny? Pak je to pro psychiatra zcela určitě!) Může jít o stav, který bude vyžadovat podporu psychofarmaky.
Tím podstatným řešením úzkosti ze smrti a osamělosti je psychoterapie, ve které byste mohl využít příležitost podívat se svým úzkostem a dalším pocitům do tváře a zabývat se jejich příčinami, hledat, odkud úzkost pramení a zároveň hledat své vlastní, osobní zdroje, jak úzkost zvládat. Zatím hledáte řešení úzkosti v druhých lidech – v rodičích, v přítelkyni, dělá to ve mně dojem až psychické závislosti na rodičích, ta ovšem má nejen své zisky, ale i úskalí. Psychoterapii by ve vašem případě vhodně doplnily nácviky relaxace a pravidelné cvičení a otužování, které napomáhají jak zvládání úzkosti, tak stabilizaci vegetativního nervového systému a působí protiúzkostně.
Jak čtu, aktuálně na úrovni řešení vztahu s rodiči problém nemáte, máte vymyšlenou řadu pro vás dobrých a funkčních řešení, jak zůstat s rodiči v pro vás dobrém kontaktu. Mluvil jste o svém problému i s nimi? Budou vaše řešení dobrá i pro ně? Závislost na rodičích je v mých očích druhé téma pro vaši psychoterapii.
Také pro mě vyvstávala otázka, jak se vztahujete ke strachu ze své vlastní smrti, protože ve vašem dopise se všude objevuje pouze téma smrti ostatních a vyplývá předpoklad, že všichni umřou, zatímco vám se něco takového nestane a budete zde z rodiny sám, jediný, osamělý… Postoj vyvolávající zamyšlení, z vývojově psychologického pohledu dětský postoj, pro mě dokreslující téma závislosti na rodičích a nízké důvěry ve vlastní schopnost samostatně žít – o které píšete výše – bojím se pohnout se svým životem.
Na závěr: pokud byste se na mě obrátil jako na svou přítelkyni s tím, že bychom spolu měli mít děti, abyste se po smrti rodičů necítil sám – což jste, doufám, takto na rovinu neformuloval – cítila bych se jako věc, která má posloužit vašemu účelu, a moje reakce by nebyla jen vlažná, ale ledová sprcha. V dopise jsem to četla tak, že jste byl její reakcí překvapený a možná i trochu zklamaný, proto vám nabízím toto vysvětlení.
Velmi vám tedy doporučuji individuální psychoterapii a vzhledem k zasahování do pracovního života i konzultaci s psychiatrem a držím vám palce na cestě objevování vlastní síly a vlastních zdrojů klidu.
Alena Večeřová Procházková
