odemčené

Volání na poplach

Naučila jsem se zvládat svou úzkost. Pak mi došlo, že byla oprávněná.

15:54

Já fakt umřu! Tak tohle vědomí mě začalo budit nad ránem. Ledová ruka mi sevřela srdce a já si s hrůzou uvědomila, že TO fakt jednou přijde. Už to nebylo zahaleno v milosrdném závoji popření, ale smrt – ta moje – byla naprosto reálná. Dlouho jsem pátrala, co mi tohle poselství z nevědomí chce sdělit. Tehdy jsem si oduševněle myslela, že jde o výzvu ke smíření se se smrtelností. Nakonec se ukázalo, že informace byla mnohem přízemnější, ale o to překvapivější.

Protože mi tehdy nebylo ani třicet let, zajímalo mě, jestli jde o normální fázi ve vývoji vztahu ke smrtelnosti a jestli něco podobného zažívají i mí vrstevníci. Když jsem se začala mezi přáteli poptávat, narazila jsem na hradbu rozpaků a mlčení. Kdo se chce dopustit faux pas, nechť hovoří ve společnosti o smrti. Schytala jsem hodně pozvednutých obočí a šokovaných výrazů ve tváři. Jediná slovní reakce, které jsem se dočkala, zněla: „Prosimtě, ty máš teda starosti.“

Naštěstí se tehdy začaly objevovat články a knížky hospicového hnutí a mohla jsem začít tuto část lidské (ne)existence teoreticky objevovat. A že bylo co objevovat. Zjistila jsem, že lidé zabývající se posledními věcmi člověka jsou velmi živoucí a rozhodně se nezříkají humoru. Překvapilo mě, že knihy Elisabeth Kübler Ross nejsou suchopárná vědecká pojednání, ale poutavé a lidské vyprávění, které si najde cestu ke každému. Marie Svatošová mě zas okouzlila svou umíněností a tvrdohlavostí, se kterou prosadila výstavbu hospiců, kde jsou lidé na své poslední cestě doprovázeni s laskavostí a s paliativní péčí. Také její knihy jsou hluboké a lidské.

Do povinné literatury jsem si zařadila i Pohled do slunce od Irvina Yaloma. Nabízí různé možnosti a terapeutické postupy, jak se vyrovnat se strachem ze smrti. Ovšem informace z knih pro mě byly jen slabým čajíčkem proti psychedelickým prožitkům. A to jsem neabsolvovala skutečnou terapii psychedeliky nebo třeba holotropní dýchání, ale jen velmi krátké a letmé prožitky při řízených meditacích nebo při šamanských bubnováních, poslouchaných doma z nahrávky. Na akutní úzkost ze smrti mi výborně pomáhá řízená meditace Anity Moorjani The Near Death Experience Meditation. Na konci meditace mě musí hodně přemlouvat, abych se vrátila zpátky, protože je mi při této meditaci opravdu blaze a úzkost… puf… na dlouhý čas zmizí.

Ono vlastně nejde o to zbavit se strachu ze smrti, protože je součástí pudu sebezáchovy a má svou funkci. Bez pudu sebezáchovy by to tady mnoho z nás, včetně mě, zabalilo předčasně. To by byla slepá evoluční ulička. Myslím, že mozek mi dovolí přijmout smrt až ve chvíli, kdy bude neodvratná. V ten okamžik možná i spustí milosrdný uklidňující opar, protože utrpení, které by burcovalo k záchraně života, už nebude potřeba. Uklidňuje mě, že to všichni přede mnou zvládli. Statistika je na mé straně. Mám stoprocentní jistotu, že to zvládnu taky.

Největším objevem pro mě bylo, že existuje dobrá smrt, která je spojená se smířením. Přichází po naplněném životě a je darem nejen pro umírajícího, ale i pro jeho blízké. Marie Svatošová to popisuje takto: „Ráda si vzpomenu na všechny, kteří dospěli do stadia smíření a přijetí. To jsou naši miláčci, od kterých v hospici čerpáme sílu.“ Pavel Fuchs v podcastu Pochlap se vyprávěl o dobré smrti své babičky. Když cítila, že se blíží její čas, svolala celou rodinu a se všemi se s láskou rozloučila. Vzpomínali na ni s láskou a radostí, i když jim bylo smutno.

Jsem přesvědčená, že naše odcházení ovlivňuje celou rodinu, její truchlení i to, jak budou odcházet další generace. Přála bych si, aby byla psychedelická terapie přístupná pro všechny, kdo ji potřebují a chtějí. Možná, že to na úplném konci pochopí každý. Zažila jsem při provázení umírajícího to, co popisují lidé se zážitky blízké smrti: že nikdo neodchází sám, i kdyby s ním žádný člověk nebyl.

A pak mi to došlo

Patnáct let poté, co mě budily myšlenky na smrt a spoustu let už mě tohle téma netrápilo, mi to došlo. Stála jsem na refýži, čekala na tramvaj a najednou mi blesklo hlavou: Tehdy to nebyla vznešená výzva k seberozvoji. Bylo to úplně primitivní troubení na poplach: „Bacha, predátor! Zdrhej!“ Žila jsem totiž s narcistickým manipulátorem a nevěděla jsem, že ten člověk je predátor.

Nevěděla jsem, že existují skryté formy narcistického chování, kdy si vřelí a laskaví sympaťáci hrají na oběť a vyžadují záchranu. Nevěděla jsem, že ten člověk umí skvěle manipulovat skrze pocity viny. I když jsem to na vědomé úrovni „nevěděla“, můj mozek (nebo některé jeho části) to věděl.

Věděl, že mi škodí a ubližuje, jak žiju. Mozek vysílal skrze tělo signály, aby mě varoval. Jenže já jsem všechny ty pocity, že mi něco vadí a je mi nepříjemně, interpretovala jako svou chybu. Vykládala jsem si je jako strach z blízkosti a jako další důkaz toho, že jsem špatná žena a špatný člověk vůbec.

Obrovský masiv viny vybudovaný v dětství zastavil každý pokus chytit myšku za ocásek. A tak jenom nad ránem, v době, kdy byly všechny moje mocné obrany oslabené, troubil můj mozek jak zaoceánský parník a varoval: „Bacha, jde ti o život!“ A co jsem udělala já? Místo abych řešila, že jsem po krk v průšvihu, filozofovala jsem o smrtelnosti chrousta.

Výsledek se dostavil – za pět let jsem málem umřela. Ačkoli jsem trpěla jen endometriózou, která není smrtelná, její komplikace smrtelné byly. Bez zásahu lékařů už bych byla mrtvá. Díky této nemoci a dalším okolnostem jsem konečně dospěla k rozhodnutí se s partnerem rozejít. Moje vyčerpání a odpor k němu už byly tak silné, že je vina nepřebila.

Tehdy se ukázalo, že mé obavy z rozchodu byly oprávněné, protože mě bývalý partner začal pronásledovat. Ten člověk strhnul všechny masky a najednou se ukázal ve své čiré krutosti bez soucitu a beze studu.

O stalkingu se u nás moc nepíše a už vůbec se nemluví o tom, jaké psychické utrpení obětem přináší. Mně vzal ten nejzákladnější pocit bezpečí a soukromí. Protože už expartner nade mnou neměl moc skrze vztah, uspokojoval své narcistické potřeby tím, že ve mně vyvolával strach. Mám podezření, že si na mě najal soukromé očko a že se mi dokonce vloupal do bytu, ke kterému neměl nikdy klíče.

U stalkingu není problém jenom obtěžování. Stalker se chová jako šílenec a těžko se odhaduje, jak moc je nebezpečný. Když si na mě počkal u práce, třásl se, potil a vypadal, že zešílel. Nevěděla jsem, jestli to je jen obsesivní stalker, nebo jestli se definitivně zbláznil, pořídí si třeba zbraň a vystřelí mi mozek z hlavy.

Dopadem stalkingu není jen nějaký nepříjemný pocit z obtěžování, ale trvalý pocit ohrožení, který může trvat měsíce i roky. Stalking může způsobit posttraumatickou stresovou poruchu, noční můry a deprese. Oběť se naprosto izoluje od lidí. To všechno jsem v různé míře prožila a po roce jsem konečně požádala o pomoc.

Odborníci z Bílého kruhu bezpečí mi poskytli rady, jak se před stalkerem ochránit a jak proti němu zakročit. Vše jsem dodržela a hned to zabralo. Naštěstí na něj účinkovala hned první písemná výzva mého advokáta. Zanechal pronásledování snad proto, aby si zachoval svůj společenský obraz a veřejné soudní řízení nepoškodilo jeho grandiozitu.

Protože ale vždycky každou dohodu s kýmkoli porušil, mnoho let se každoročně připomněl dopisem ve schránce, který tam osobně zanesl. To abych věděla, že nezapomněl a že možná krouží kolem. Možná chtěl, aby mi zase bylo chvíli zle, abych už nikdy neměla klid. Narcista prý považuje lidi, se kterými měl vztah, za svůj majetek až do konce života, a to i tehdy, když je opustil on. Až když jsem se dozvěděla o narcistické logice, začalo jeho chování dávat zvrácený smysl.

Kousky života

Přemýšlím, jestli jsem se poučila, jestli ve mně ještě není „nutkání k opakování traumatu“. Vím, že má cesta k narcistovi byla nevyhnutelná kvůli vzorcům mého chování a myšlení. Chci věřit, že už to nezopakuji, ale jistotu nemám. To ukáže život.

Trvalo mi ještě několik let, než jsem poskládala střípky toho, co se dělo. Hodně mi pomohly praktické informace o narcismu a mentalitě narcistických obětí, které se v poslední době objevují. Když jsem to začala chápat, rozhodla jsem se, že přestanu cenzurovat a potlačovat, co cítím a jaké myšlenky se mi objevují v hlavě, a to i ty, co jsou v rozporu s mými hodnotami.

Dovolila jsem si cítit hněv. Zásadně mi změnila život transakční analýza, když jsem začala používat komunikaci dospělého. Začala jsem vyhodnocovat, co je moje odpovědnost a co je odpovědnost druhých. Přestala jsem přebírat odpovědnost za druhé a za to, co vlastně nebylo v mé moci vyřešit. Jenom dítě s magickým myšlením věří, že zvládne to, co není v jeho moci, že dokáže zachránit mámu nebo tátu. Já tomu věřila a nesla jsem si to do dospělosti. Být náhradní emocionální partnerkou svému rodiči mě poškodilo.

Vlastně jsem celá desetiletí čekala a doufala, až mě táta a následně i expartner propustí ze svých služeb, až mě konečně přestanou potřebovat. Až ta vina skončí. Neudělal to ani jeden. Musela jsem to rozhodnout sama. Teprve tehdy, když jsem zjistila, že tohle není můj úkol, není to v mé moci a nikdo neměl právo to ode mě žádat, ta obří skála viny zmizela.

Přijala jsem, že své deficity z dětství nezměním. Budou se mnou navždy. Už mi to nikdo nemůže vynahradit, i když i ta touha se mnou bude až do smrti. Představuji si to, jako když někdo nemá ruku. Tak jako někdo bez ruky žije plnohodnotný život, tak i já jsem schopná mít se svými deficity naplněné vztahy. Možná nemám ruku, ale mám ten zbytek.

Nezměním, kdo jsem, ale změnila jsem své chování. Přestala jsem hrát pečujícího rodiče a submisivní dítě. Když mi tyto naučené reakce naskočí ve stresu, netrápím se tím. Nemusím být dokonalá. Už to dokážu poznat a zase se pak relativně v klidu vrátím k dospělému.

Přestala jsem panikařit kvůli chybám a sáhodlouze si je vyčítat. Součástí dospělého přístupu k životu je vědomí, že k rozhodování patří i chyby a jejich následky. Nejsem z nich nadšená, ale už snad na ně nemám přemrštěné reakce.

Jediné, co považuji u transakční analýzy za nebezpečné, je nekritické přesvědčení, že všichni jsme OK. Možná jsme, ale chování některých lidí ne. Chování lidi, kteří neprožívají stud, vinu ani soucit, prostě OK není a nejsem povinná mít s takovým člověkem vztah. Byla jsem přesvědčená o tom, že všichni lidé jsou v jádru dobří. Ignorovala jsem nebezpečí a zaplatila jsem za to.

Učím se rozpoznávat skrytou agresi, pasivní agresi, distribuci viny, projevy grandiozity a citové vydírání. Zkoumám i další formy manipulace. Naučila jsem se říkat ne. Když mi je po rozhovoru s někým fyzicky špatně nebo se cítím vyždímaná, odškrtám si u toho člověka checklist narcistického chování.

Někdy to proberu a zvážím v klidu, jindy to ale probíhá tak, že v noci nemůžu spát, buší mi srdce a analyzuji každou větu a každé slovo, jestli to byla realita nebo manipulace. Asi to závisí na tom, jak moc ten člověk zasáhl má slabá místa.

Nepodmiňuji rozhodnutí o mně samé souhlasem druhých. Nečekám od druhých schválení mé existence. Mám pocit, že velkým pomocníkem je mi střední věk, že ty věci přichází přirozeně samy. Carl Gustav Jung měl pravdu, že se středním věkem přichází individuace a že všichni máme šanci se najít. Díky, Carle!

To, co jsem zažila, mě neposílilo, naopak mě to skoro zabilo. Narcistický manipulátor vysává z lidí život. Ve mně i něco zlomil, něco radostného a hravého. Ale přimělo mě to změnit chování, které mi škodilo. Myslím, že teď už nežiju životy druhých. Žiju si svůj malý obyčejný nedokonalý život.

To je můj splněný sen. Mám ve svém životě několik dobrých lidí a moc to pro mě znamená. Možná, že ty myšlenky na smrt, co mě budily, vůbec nebyly o smrti, ale byly výzvou k tomu, abych se rozhodla pro život. I když život někdy dost bolí, stojí mi za to ho žít a ne jen živořit.

Petra, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.

Články k poslechu

Nekonečno v nás

Každý člověk má uvnitř sebe celý vesmír možností. Jak je objevit a naplnit?

9 min

Počkej

Jedeme podle plánu, chceme tolik stihnout. Jenže duše má svoje vlastní tempo.

14 min

Citlivá odvaha

Zdravotní potíže nám přesně ukazují, kde jsme se vzdálili sami sobě.

7 min

Emoce ve třech krocích

Můžeme své emoce přijímat a současně rozhodovat, kdy a jak jim dáme průchod.

16 min

Minulost v nás

Co dělat, když tušíme, že nereagujeme na současnou situaci, ale na svá stará zranění?

18 min

24. 3. 2023

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.