Dobrý den,
mám takový problém. Jsem krátce ve vztahu s přítelem, který je prototypem cholerika. Já jsem taky výbušná, ovšem v našem vztahu se odehrála jedna situace, kdy mu něco jakoby „secvaklo“ v hlavě a chtěl se rozejít. Tuto situaci jsem nějak vyřešila a on se mi omluvil, že nechtěl – že de facto nepřemýšlel s čistou hlavou.
Odpustila jsem mu to a nechtěla jsem se k tomu vracet. Jenže sama v sobě mám teď problém při jakémkoliv konfliktu, byť jde třeba i o blbost. Mám strach, že mu zase cvakne v hlavě. Nechci mu nic oplácet, každý přeci chybujeme. Jenže se nemohu zbavit pocitu, že se chce rozejít, i když mě stále ujišťuje, že ne. Slova nestačí.
Měli jsme teď hektické období, které bylo stresující pro oba, a tak se objevily i konflikty. Dá se říct, že každý takový sebemenší konflikt si strašně moc beru a kolikrát doma i tiše brečím. Při horších si radši vezmu prášek na spaní a usnu…
Vím, že jsem to ještě nepřešla, vím, že to chce čas. Jenže se obávám, že mě to za chvíli přivede k šílenství. S přítelem jsem o tom mluvila – a mockrát. Jenže se do toho, co se ve mně odehrává, nejspíše nedokáže vžít. Nerada bych skončila na antidepresivech. Dá se říct, že to jsou prkotiny, jenže jsem člověk, co si maličkosti strašně bere k srdci.
Byla bych ráda za jakoukoliv pomoc, jelikož už mě to trápí dlouho…
Daniela
Názor odborníka
Vážená tazatelko,
Desdemona Othella také nepřesvědčila a co si vzpomínám, dopadlo to špatně. Ona ho, stejně jako váš přítel vás, také stále ujišťovala, ale jemu, stejně jako vám, slova nestačila. Shakespeare byl velký duch, protože psal o skutečných vztazích ve skutečném životě. Blbé je, že ani nepotřebujete našeptavače Jaga, protože si vystačíte sama i bez něj.
Pojďme se podívat, kde je chyba: v tom, že se pokoušíte vsoukat se do hlavy a do myšlenek druhého člověka, byť je to člověk blízký, o němž se vždy domníváme, že ho známe. Možná dobře znáte jeho zvyklosti, některé jeho zásady, můžete se upamatovat na některé jeho činy – ale rozhodně neznáte a nemůžete znát jeho myšlenky. Vaše úzkost pak udělá tu nesmyslnou věc, že mu podsune do hlavy vaše myšlenky a strachy a vy pak začnete reagovat na ně. Dostáváte se od TEĎ A TADY do světa nereálných a navíc ohrožujících fantómů (a kdo jiný si na sebe umí vymyslet větší strašidla než člověk sám?!) a když se s nimi dáte do dialogu, jste někde úplně mimo a váš vzájemný reálný vztah s partnerem není kultivován a strádá.
Chcete‑li se dostat z pasti bludné spirály nejistot, je nezbytné zapudit toho Jaga (nebo je to spíš baba Jaga?), který sedí ve vaší duši a jestli duši neuznáváte, tak ve vašich myšlenkách. Jakmile to uděláte, bude se vám oběma volněji dýchat. Teď jste v křeči a nutně z Vás vyzařuje úzkostná nejistota, která musí vašeho partnera iritovat (znám pregnantní český výraz, ale redakce by mi ho škrtla, tak jí ušetřím práci).
Vyrostl jsem pod vlivem humanistické psychologie: jeden z jejích zakladatelů, Fritz Perls, napsal: Já jsem já a ty jsi ty. Nežiju v tomto světě, abych naplňoval tvá očekávání, a ty také nežiješ pro to, abys naplňovala ta moje. Dělám své věci a ty děláš své věci. Jestli jsme se šťastnou náhodou potkali, je to krásné, jestli ne, nedá se nic dělat.
Věřím vám, že to nemáte v úmyslu a že vám na vztahu záleží. Vaše současné myšlenky a obavy však mohou u vašeho partnera vyvolat oprávněný strach, že si ho chcete přivlastnit. Že s ním nejen chcete být, ale že ho chcete také mít. A jestli něco většinou muž nesnáší, tak je to pocit, že je někým vlastněn; o to víc se pak cuká. Budete‑li naopak brát společné soužití jako vztah dvou svobodně rozhodnutých lidí, můžete spolu šťastně žít, dokud vás smrt nerozdělí.
Kdyby vám připadal Perlsův výrok neskousnutelný, můžeme to vzít přes Slávy dceru Jana Kollára, kde autor píše: Svobody kdo hoden, svobodu zná vážit každou, ten, kdo do pout jímá otroky, sám je otrok.
Přeju vám, abyste se osvobodila, zapudila Jaga a ve svobodě své i svého přítele našla smysl života a skutečné štěstí.
Radkin Honzák
