Dobrý den,
před rokem a půl mě přítel podvedl a od té doby se velmi trápím, v ničem si nevěřím a jsem téměř ochromena hrůzou, že tuto bolest zažiji znovu.
Ale začnu od začátku. Po dvouletém vztahu s přítelem, kdy jsme spolu i bydleli, mě podvedl s jistou slečnou. Já se to shodou okolnosti dozvěděla a ihned jsem to přítelovi přiznala. Neomlouval se, ani neprosil o odpuštění. Naopak – vmetl mi do tváře, jak ho přitahuje, jak jí chce dát šanci a jak je mnou již přesycený.
Když se na to vše dívám z odstupem času, chápu ho. Byla jsem na něm hodně emočně závislá a svým způsobem ho dusila. Sám přiznal, že se cítil jako v kleci. Nicméně, po velmi bouřlivém rozchodu začal se slečnou chodit.
Vydrželo jim to 5 měsíců, poslední měsíce se čím dál častěji ozýval mně. Pak se přiznal, jak mu chybím, jak by mě chtěl zpátky a že vidí, že jsem se změnila a jsem více samostatná. Trvalo to nějaký čas, ale dali jsme se opět dohromady.
Jenže já mám obrovský strach, že tak, jak jsem mu začala chybět já, mu nyní začne chybět i daná slečna. Chodí spolu na školu, takže se potkávají denně. Za vším vidím hned důkazy, že si opravdu píšou a stýkají se… a mnohdy nejsem schopná ze stresu i několik dní jíst.
Vztah nám nyní klape, ale i tak se jako v každém jiném vztahu objevují mráčky a hádky. Bojím se, že opět bude hledat útočiště jinde. Cítím, že přítel sám už ztrácí trpělivost mi neustále vysvětlovat, ať se nebojím… jenže já to mám v myšlenkách, jako by se to stalo včera. Moc prosím o radu. Děkuji.
Jana
Názor odborníka
Milá Jano,
vážím si toho, že jste napsala do poradny. Věřím, že vám teď vůbec není dobře – píšete, že se velmi trápíte, nevěříte sama sobě ani partnerovi, dokonce že ze stresu několik dní nejíte. Pokusím se vám nabídnout několik úvah, které mě napadly při čtení vašeho dopisu – a sama uvidíte, co z nich vám bude připadat užitečné.
Projít ve vztahu takovou situací, jakou jste zažila, je opravdu obtížné. Máloco se nás tak osobně dotýká jako city spojené s partnerstvím a láskou. Stejně tak zranění z lásky se často hojí dlouho a někdy skoro nenápadně. Asi každý v situacích podobných té vaší prochází úzkostí a nedůvěrou – a je to vlastně v nějaké míře v pořádku.
Připadá mi, že právě téma důvěry může teď být pro vás i váš vztah hodně důležité. Píšete, že za vším vidíte důkazy, že je váš partner v kontaktu se slečnou z jeho školy, že vás přítel musí neustále ubezpečovat. Důvěra ve vztahu umí být velmi křehká, a jakmile se poruší, vybudovat ji znovu dá mnohem více práce než napoprvé. Zadruhé píšete, že teď ani sama sobě v ničem nevěříte. Napadá mě, že často souvisí důvěra ve vztahu také s touto důvěrou k sobě samé – pokud věříte, že dovedete nějak ustát i partnerův odchod (byť víte, že by to bylo těžké a třeba by to i trvalo, než byste se cítila znovu dobře), je snazší jít do vztahu naplno. Milovat druhého je svým způsobem jedna z nejstatečnějších věcí, které je člověk schopen – protože to znamená věřit a být zranitelný. Znamená to vždy přijmout určitou míru nejistoty.
Existují různé techniky práce s úzkostí a nejistotou. Dost z nich souvisí právě s přijetím. Někomu pomáhá napsat si nejhorší možný scénář, který může nastat, domyslet ho do důsledků, a v každém bodě se zamyslet nad tím, jaké možnosti stále zůstávají. Jak je možné se k situaci postavit, zda existují nějaká řešení, co byste dělala, co byste dělala pak. Jiným lidem pomáhají meditace nebo techniky „mindfullness“, kdy se člověk učí sledovat své pocity, myšlenky a tělesné prožitky jako vnější pozorovatel a tím pádem od nich mít odstup. Tomu pomůže třeba i jen napsat si to všechno na papír a podívat se na to, jako byste se dívala na prožitky někoho druhého. Nebo sama sobě napsat dopis. Důležité mi také připadá znát své opěrné body. Na koho se můžete ve svém okolí spolehnout? Kdo vás podrží? Odkud můžete čerpat sílu, i když překonáváte složité období?
Druhým tématem, které zmiňujete a připadá mi důležité, je téma závislosti a nezávislosti. A vlastně trochu souvisí s tím předchozím. Píšete, že jste byla dřív na partnerovi hodně emočně závislá a že jste ho svým způsobem dusila. A sám přítel podle vašich slov říkal po několikaměsíčním odloučení, že jste se změnila a jste samostatnější. Přemýšlím, co se tedy vlastně změnilo? V čem jste teď jiná? A jak jste se dokázala změnit k větší samostatnosti tehdy, zvlášť v tak náročné situaci a v míře, kterou i váš přítel dovedl uvidět a ocenit?
Určitě může pomoci, když si budete s partnerem povídat a trávit spolu čas. Ale možná ani ne tolik neustálým řešením toho, zda mezi ním a slečnou ze školy něco je nebo bude. Napadá mě, že se můžete pokusit soustředit na to, jak vám je spolu teď, v každé chvíli. A vracet myšlenky k přítomnosti, když budou do možné budoucnosti utíkat. Existuje pro to pěkná metafora: Když se člověk bojí a má závrať při přechodu nad propastí, měl by se soustředit na to, kde je právě teď. Nad propastí, ne však v ní.
Může být užitečné vzít si k tomu všemu na pomoc průvodce – třeba navštívit nějakého psychoterapeuta v okolí a popovídat si osobně. Pokud by chtěl váš partner, samozřejmě je možné ho vzít i s sebou. Asi i pro něj je situace náročná, i když zase jiným způsobem. Ať už se rozhodnete pro jakékoliv řešení, věřím, že situaci nakonec překonáte a bude se vám zase dařit lépe.
Přeji vám hodně štěstí a co nejvíc spokojených chvil ve vztahu i v životě,
Nela Wurmová
