Dobrý den,
rád bych se zeptal na problém, který mě potkal. Po devíti letech vztahu mi partnerka byla nevěrná. Pracuji v zahraničí a vztah začal chladnout.
Jsem si vědom svých chyb, které jsem v průběhu let udělal. Občasné schování se za lží, v určité fázi našeho vztahu také nedostatek finančních prostředků, nepravidelné příjezdy domů, minulý rok dokonce skoro celý. Komunikace přes sociální sítě nebo volání po telefonu, v důsledku pracovní vytíženosti nebyla možnost, aby má partnerka přijela za mnou. Pokud to mohu z mého pohledu shrnout, je to dostatečné množství negativ, která jsou příčinou toho, co se stalo.
Po příjezdu domů mi to bylo sděleno po dvou dnech, ač vztah s oním trvá již přes dva měsíce. Přirozeně z toho vyplynuly emoce, vzájemné házeni špíny, odevzdávání klíčů, darů, prostě opravdu nehezká situace. Po pár dnech proběhl celkem klidný rozhovor, vyříkání si kladů a záporů.
Partnerka mě má stále ráda, svůj vztah s jiným však neumí skončit a dohodli jsme se na tzv. pauze. Mě to šíleně trápí, ta bezmoc, nejistota a užírání se. Odjel jsem zpátky do zahrančí, od té doby v podstatě denní komunikace přes chat, mé naléhání na ni, neustálé otázky, co dál, kdy bude nějaké rozuzlení nebo definitivní rozchod… To nechce žádný z nás a onomu také neumí říci, že končí.
Jsem si vědom svých nedostatků – vím, že dlouhodobé odloučení není dobré – a i jiných chyb. Otazka zní: vydržet, čekat, získat si znovu přízeň, nebo vztah ukončit?
Honza
Názor odborníka
Milý Honzo,
příčiny máte zmapované: málo jste se vídali, nějakou dobu jste na tom nebyl dobře finančně, jako muž a partner jste ztrácel body i v dalších vztahových disciplínách. Vaši přítelkyni to dovedlo k navázání jiného vztahu. Rozumíte tomu, ale cesta od porozumění ke smíření a skutečnému řešení bývá dlouhá.
Víte, co ke krizi vedlo. Co se děje teď? Jak píšete, užírá vás bezmoc. Chcete řešení teď hned, je to pro vás jediná představitelná úleva. A chcete je od vaší partnerky. Nebo od nás.
Jestli občas tenhle web čtete, asi víte, že rady, jaké udělat rozhodnutí, moc nedáváme. Cenné postřehy vám určitě poskytnou čtenáři v diskusi. Já vám nabídnu pár svých myšlenek a jeden návrh, který ale může trochu bolet. Nejdřív pohled z jiné perspektivy:
Ono je celkem jedno, co se stalo a jak jste se do téhle situace dostali. Hodně lásek končí podobně. Z těch, které tak neskončí, vzniknou manželství, a asi polovina manželství skončí zase takhle nějak.
Takže při pohledu zvenku se vám neděje nic tak výjimečného ani dramatického. Ani házení špíny a vyjádření vyhrocených emocí nijak nevybočuje, takhle se v podobných situacích chovají i jinak klidní, kultivovaní lidé.
Uvnitř prožíváte peklo. Vím, že je skutečné, skoro nesnesitelné. Ve vašem jinak strohém popisu situace to najednou problikne: šíleně se trápím.
Hledáte cestu ven. My ostatní ji zvenku vidíme. Ale i když vám o tom budeme vykládat horem dolem, ukazovat vám směr a kreslit mapky, vy to východisko potřebujete najít sám. Prožít to, zkusit nesprávné cesty, poznat tu svoji a uvěřit jí. Jinak budete tohle trápení prožívat dál, ať už v tomhle nebo jiném vztahu.
Jak to tedy vidím zvenku já? Tady je pár mých postřehů:
-
Člověk je v takové situaci oslabený, paralyzovaný, není schopen dělat správná a pevná rozhodnutí. Nedokáže stát na vlastních nohou, natož jít dál sám. A tak se spokojí s čímkoli, co mu uleví od bolesti. Cítíte to tak? Co to pro vás znamená?
-
Když se dáte znovu dohromady, může být časem tahle epizoda jen přičtena k ostatním “negativům”, k momentům, ve kterých jste jako muž selhal. Je to možné? Jak by se podle vás zachoval chlap, jakým byste chtěl být?
-
Když se přenesete přes to, že má vaše holka jiného a nechce to s ním ukončit, co vás v takovém vztahu může ještě čekat? Když budete dál naléhat a ona podlehne, bude váš vztah v něčem lepší, než byl doteď?
Navrhuju, abyste nečekal na to, jak se rozhodne ona. Rozhodněte to sám. Udělejte to, co není závislé na okolnostech, na dobré vůli kohokoli jiného. A přemýšlejte, co vám tahle lekce může dát, jak vám může změnit život k lepšímu.
Vím, že zavelet “pochlapte se” je snadné. Nikdo nemáme v hlavě tlačítko, které by nás od zmatku a sebelítosti teleportovalo do životní fáze, kdy si budeme umět poradit lépe. Nebuďte na to sám. Čtěte si o tom, zapojte se do diskuse s ostatními čtenáři, zvažte i možnost, že se nad tímto mezníkem ve vašem životě zamyslíte společně s psychoterapeutem (jestli jste v zahraničí, tak třeba i po Skypu).
A ještě jedna otázka. Už jsem se zmínil, že na mě váš popis působil trochu chladně. Přitom za tím cítím silné emoce. Místy je náhle, ale jasně vyjadřujete. Jakým způsobem sdílíte své pocity ve vztazích s vašimi blízkými? Vybral jsem pro vás pár článků, které mě na toto téma v poslední době zaujaly:
Moc vám držím palce.
Jan Majer
