Dobrý den,
chtěla bych se s vami podělit o jednu věc, která mě tíží.
Od 12 let jsem se sama s matkou starala o mladšího bratra, kvůli tomu, že se rodiče rozvedli a rodina se stala neúplnou. Zastoupila jsem matčinu roli, byla na nás sama.
Vše bylo perfektní, ale jen díky mé pomoci. Začala jsem vařit, vodit brášku do školky, pomáhat mu s úkoly a se vším, když byla mamka déle v práci. Skoro jsme se nevídaly, jen večer. Za tu dobu mi dětství rychle uteklo, musela jsem se starat a zároveň myslet na školu. Skoro žádná zábava s kamarády.
Teď je mi 19 let a už třetím rokem žiji s partnerem. Náš vztah je úžasný, zabezpečený, vlastní bydlení, dává mi veškerou lásku a pocit bezpečí. Prostě vše, co jsem dříve nezažívala. Ale kvůli tomu všemu, čím jsem si prošla, se místo na 19 let cítím duševně na víc.
Ze všeho nejvíc si přeji miminko, abych byla na toho tvorečka pyšná a dala mu to, čeho se mi nedostávalo. Jenže partnerovi, který je o pět let starší, se do plánu s mimčem zatím moc nechce :(
Jsem z toho smutná. Partner mě utěšuje, že na to mám ještě pár let čas a pak to přijde, ale ty pocity, které jsou ve mně, holt nevidí. Prosím o radu…
Marie
Názor odborníka
Milá Marie,
děkujeme za váš příběh a za důvěru, se kterou nám píšete. Mluvíte o tom, že od 12 let vlastně zastáváte roli matky, roli dospělé ženy, která plní povinnosti. Do této role jste se dostala v době, kdy začíná puberta, období dopívání. Cílem a smyslem tohoto období je kromě dozrávání fyzického také dozrávání psychické – vymezování sebe samé vůči původní rodině, odpoutávání se, hledání vlastní identity, sebepojetí, postojů, názorů, cílů, směřování, místa ve světě. Vy jste pro tyto veledůležité a náročné procesy moc prostoru neměla.
Nyní jste ve vztahu s přítelem a možná, že se vám děje to, že vám vlastně chybí role, na kterou jste si navykla – role pečovatelky, role „matky“. Partner se o vás stará, o to víc může být pro vás ta situace divnější. Prostě jste zvyklá pečovat, myslet, jednat a cítit jako ten, kdo o někoho pečuje. Jste to ale skutečně vy? Poznala jste už sama sebe, to jaká jste, kdo jste, co chcete, kam směřujete, bez ohledu na to, za koho máte zodpovědnost?
Je v pořádku, že toužíte mít dítě. Důležité je pochopit, jestli vás k tomu pohání potřeba se o někoho starat, protože jste na to zvyklá, nebo pocit, že jste našla sama sebe a partnera, se kterým chcete postoupit o úroveň výš a přivést na svět nový život. Ne proto, abyste na něj byla pyšná a skrz něj naplňovala to, co jste sama nedostala, ale proto, že to tak cítíte a věříte, že jste v období, kdy mu můžete dát maximum, aniž byste tak zaplňovali prázdné místo v sobě. Ona vás ta vnitřní prázdnota totiž stejně někdy dožene, pokud je tím motivem. Lepší je řešit ji hned, než se jí nechat vést a zamotat se do ní.
Položte si pár otázek, možná vám pomohou pochopit sebe i partnera:
-
Vím, kdo jsem, kam směřuji, jaké je mé místo ve světě?
-
Co pro mě znamená mít dítě?
-
Co pro mě znamená být sama se sebou?
-
Jsem šťastná?
-
Co očekávám, že mi narození dítěte přinese, co mi vezme?
-
Jak naplňuji svůj život?
-
Jak ho chci naplňovat?
-
Co bych v životě chtěla zažít, dosáhnout, vytvořit?
-
V jakém životním období se nacházím?
-
Jaký je můj vztah s partnerem?
-
Co mě naplňuje?
-
Co naplňuje mého partnera?
-
Co mi chybí?
-
Co pro něj znamená mít dítě?
-
Jaký je náš život bez dětí?
-
Jaký bude náš život, až budeme mít děti?
Mám nějak pocit, že si zasloužíte nějaký ten oddych a ulevení od povinností. Zasloužíte si čas jen pro sebe, čas na to, abyste mohla sama sebe lépe poznat, být sama se sebou a prostě žít bez ohledu na to, jestli se o někoho staráte nebo ne. Starat se a pomáhat je moc krásná a smysluplná věc. Trochu mění význam, když se stává potřebou. Když starat se znamená dokazovat si, že mám nějakou hodnotu, že jsem potřebný. Je to úplně pochopitelné, ale i tak stojí za to mít se ráda prostě jen tak, bez závislosti na někom dalším. Jistě jste skvělá žena, zvládla jste toho opravdu hodně a vzdala jste se své zábavy ve prospěch vašeho bratra. Cítíte to tak, že i nyní potřebujete a chcete dělat něco podobného? Nebo vás láká období, kdy se budete starat jen sama o sebe a užívat si vztah, kde je pečováno o vás?
A pokud tak či tak docházíte k tomu, že je ten pravý čas na to počít dítě, nezbývá, než najít společnou cestu s partnerem. Sdílejte s ním své pocity a přání a dopřejte mu čas, každý v životě postupuje trochu jiným tempem.
Možná, že váš partner je právě v tom období, kdy ještě nechce svou životní energii obrátit k dítěti. A je dobře, že to otevřeně komunikuje, založit rodinu je velké rozhodnutí, které by mělo vycházet z přání vás obou. To nic nemění na tom, že vy máte jiné pocity a že jsou pro vás důležité. Mluvte o nich s partnerem, říkejte mu, co cítíte a co a proč si přejete. Kromě toho, že v rozhovoru si často věci lépe ujasníme, otevřenost je základem toho, abychom se ve vztazích pochopili. Nevadí, že se neshodnete, to se stává. Podstatné je, že o tom dokážete mluvit, protože tak můžete časem k té shodě dojít.
Důležité je, že máte čas a prostor se o tak velkém tématu, jakým děti jsou, bavit a nacházet společné nastavení. To souznění a soulad v tom, kam směřujete, má velký význam. Nemusí to být hned, dejte tomu trošku času. Dejte čas jak partnerovi, tak sobě, život je proces a každý z nás se vyvíjí, posouvá a získává nové náhledy.
Využívejte celý web.
PředplatnéPřeji vám hodně sil a trpělivosti na vaší cestě!
Milena Nováková
