V červenci se se mnou po 11 letech rozešla přítelkyně. Rozchod jsem způsobil já, protože jsem rok a půl pracoval a kašlal na ni. Někdy jsem na ni býval zlý a něco jí vyčítal. Chtěla miminko a já to odkládal a nemluvil o tom. Našla si přítele už na konci našeho vztahu a je s ním. Teď bydlí sama v nájmu. Ona má 27 let, on 41, je rozvedený a má syna.

Já od léta přemýšlím, moc ji miluji a uvědomuji si všechny chyby. Ze začátku jsem ji prosil a fňukal. Teď se snažím na sobě pracovat a cítím se do konce života poučený. Starám se o sebe, pracuji na rekonstrukci a snažím se být co nejlepší. Komunikujeme o běžných věcech. Snažím se na nic netlačit.

Přijde mi, že jí chybím. Někdy projevuje lítost nad tím, že jsem se k ní nechoval dřív, jako se chovám teď, že jsem se změnil až pozdě. Když jsem jí psal, jak se má, napsala, že si musí zvyknout na samotu, že jsme spolu byli dlouho a teď je to divné. Půjčujeme si psa, vždycky mě pozve na kafe nebo ji pozvu já a vykládáme.

Jednou jsem při odchodu řekl, že v nás pořád nějak doufám, že je mi všechno líto, jestli už se s tím mám nějak smířit a jestli to ona má všechno vyřešené. Rozbrečela se, tak jsem ji objal a zeptal se, proč brečí, po chvíli řekla jen, že jsem hodný, když mi teče do bot, a jestli nechci ještě zůstat. Tak jsme ještě dlouho vykládali.

Myslím, že mě pořád miluje, ale brání se tomu. Jednou jsem odřekl předání psa, později napsala, že ji mrzí, že jsem nepřijel, že minule to bylo fajn, a chtěla mě vidět. Při dalším setkání jí tekly slzy a po odjezdu napsala, že musela pryč, protože si představovala, jak jsme tam mohli žít jako rodina. Cítím, že jí chybím, ale má jiného. Chtěl bych udělat maximum, abych ji získal zpět.

Lukáš, 29 let