Dobrý den,
jsme 13 let manželé, máme dvě děti, 9 let a 6 let. Nevím si rady. Dlouho jsem se snažila, aby byl manžel spokojený a dělala vše, co chtěl, a nechala ho řídit naše životy. Tak dlouho, že si na to asi moc zvykl.
Dlouhé roky mi říkal, že nejsem žena, že nic nedokážu, jsem nemastná‑neslaná, jak se oblékám a jak oblékám děti, že se pořád usmívám a je to divné, jsem pořád unavená, NEJSEM NORMÁLNÍ, až budu starší (věkový rozdíl 4 roky), tak jeho názor pochopím, protože ten můj není normální. Je toho strašně moc, i několik extrémních zážitků. Bolí to.
Až jsem jednou pochopila (pomohla mi sestra – otevřela oči), že nikdy nebudu nic dělat tak, aby byl spokojený, a rozhodla se odejít. Byla jsem hodně na dně, neměla kam s dětmi odejít, byla na něm opravdu závislá (práce na směny), zvracela jsem, nejedla, brečela a brečela… Tehdy se mi vysmál, že jsem na něm ekonomicky i psychicky závislá a stejně nikdy neodejdu.
Teď po asi 6 měsících mám novou práci a jsem schopna se o sebe a děti sama postarat. Jsem k němu upřímná a ví, proč chci odejít. Teď mě ale přesvědčuje, jak mě miluje a udělá cokoliv, abych zůstala. Snaží se, uklízí, kupuje mi dárky, naslouchá, nechápe… Snaží se neřešit, co nemusí, přesto vidím, že si to vše o mně pořád myslí, jen to neřekne.
Nebo to mám jen zakódované v hlavě? Nedokážu udělat tlustou čáru, nebo nechci? Dokáže on svůj přístup ke mně zásadně změnit? Mám pocit, že miluje idol, na který nemám…
Kaktus
Názor odborníka
Dobrý den,
žel nejsem schopen přesně říct, zda to, jak nyní vnímáte vašeho muže, je představa založená na minulé zkušenosti, která se mohla již proměnit, nebo to vychází ze současné reality. Stejně jako nejsem schopen určit, zda chcete či nechcete udělat tlustou čáru. Bylo by potřeba o tom více mluvit a odpovědi na otázky hledat primárně ve vás.
Na druhou stranu je pochopitelné, že se na ně ptáte, protože podobné situace vůbec nejsou jednoduché a tyto otázky vzbuzují. Je jen přirozené, že o svém rozhodnutí můžete pochybovat. V průběhu své terapeutické praxe jsem viděl mnoho příběhů: někdy se partner skutečně změnil a někdy šlo jen o krátkodobou snahu. Bez toho, aby mu ten druhý dal šanci, se to dá těžko přesně určit. Je to pak na vašem vlastním zvážení a posouzení, nakolik ho znáte, jak dlouho už změnu žije, zda jste ještě ochotna do vztahu investovat nebo už jste se pevně rozhodla a jen čekáte na podniknutí dalších kroků.
Asi by stálo za to, abyste spolu zašli na několik párových terapeutických sezení. Ne nutně směřujících k záchraně vztahu, ale spíše jako na bezpečnou možnost upřímně se podívat na to, co ve vztahu nefungovalo a bylo by potřeba změny, vyjádření vaší nedůvěry v jeho změnu, ujasnění si, jaké jsou vaše vzájemné představy o vztahu a zda vy i on máte ještě kapacitu na tom pracovat.
Také bývá dobré si říct, jak dlouho můžete oba vydržet v tomto období nejistoty, kdy ani jeden přesně neví, co bude. Někdy se lidé domlouvají na tzv. období s otazníkem, které nějak časově limitují, např. 4 měsíce, půl roku apod. A že v tomto období spolu zkusí nastavit nové způsoby fungování, kdy si otevřeně sdělují svoje potřeby a představy a kdy je i dostatek času vidět, zda nejde jen o slova, ale i o činy.
V neposlední řadě pomáhá si v tomto čase ujasnit, co k sobě cítíte a co by bylo potřeba udělat. Když to zkombinujete s terapeutickým doprovázením, je to z mého pohledu nejlepší, co můžete udělat nejen pro svůj vztah, ale i pro potenciální zachování rodiny či dobré ukončení partnerského vztahu.
Držím palce.
Michal Petr
