Chci žít, ale nejde to. Poslední dobou se tenhle odporný pocit zvětšuje. Cítím se prázdný. Častokrát ani nechci vstát z postele. Je mi strašně mizerně. Nemůžu spát a mám ošklivé noční můry. Bojím se vyjít z domu. Tvářím se v pohodě, ale nejsem, cítím se uvnitř příšerně. Chce se mi strašně plakat, ale nejde to. Nejde, ale pak to nekontrolovatelně praskne a nemůžu přestat brečet. Jsem jako bez duše, občas to chci i všechno skončit, ale na to chci být až moc naživu. Nedokázal bych to, protože bych tím ublížil druhým a každý život má cenu… ale nevím, jestli takhle dokážu žít. Chci žít naplno, ale jako by mě něco drželo, a to něco působí bolest hlavy, břicha a ty příšerné pocity úzkosti.
Jaromír, 18 let
Názor odborníka
Milý Jaromíre,
děkuju za důvěru a děkuju za upřímnost. A protože i já chci být poctivý a upřímný, hlásím Vám hned první větou: tohle není „stav mysli“, to je nemoc a chce to doktora. Hned. Kdybyste mi stejně plasticky a stejně přesvědčivě popsal zánět apendixu, pošlu Vás za chirurgem, kdyby to byly příznaky cukrovky, tak diabetologem a Vy potřebujete psychiatra. To není ostuda, to není životní selhání, to není slabost!
Mohlo by vás zajímat
Když pláč nepomáhá
Jen málokdy si opravdu dovolíme plakat. Jednoho dne se pak mohou otevřít stavidla.
Přečíst článekKdyž se podíváte do jakékoliv učebnice, v kapitole o depresi se najdete beze zbytku. Začíná to děsným stavem už ráno; to je demoralizující, utahaní býváme až k večeru a tady s tím startujem. K depresi je přilepena úzkost jak siamské dvojče a neopouští nás ani ve spánku. Nejde to překonat, i kdybychom se snažili sebevíc. Týrají nás nejrůznější bolesti a bojíme se zítřka.
Neváhejte, seberte se a vyhledejte pomoc. K psychiatrovi je přístup bez doporučení, pokud není žádný po ruce, telefonujte na krizové centrum v nejbližším větším městě a dejte si poradit, kam zamířit. Zatím na to jdete dobře, pokračujte racionálně dál. Není to snadná cesta, je však schůdná a vede k cíli.
