Dobrý den.
Asi je to tím, jak se blíží Vánoce. Cítím, jak strašně mi chybí domov. Domovem nemyslím konkrétní místo, ale pocit. Rodina, ve které jsem vyrůstala, se před pár lety rozpadla.
Oba rodiče mají nové partnery. Otec se se mnou nevídá vůbec, s holkou stejně starou jako já si pořídil další děti. S mámou se vídám často, ale přináší to jen stres. Před půl rokem jsem se rozešla s mužem, se kterým jsem dva roky žila. Měli jsme před svatbou. Bohužel jeho láska k alkoholu byla větší než láska ke mně i k sobě samému, takže jsem vztah ukončila a odstěhovala se.
Teď bydlím s lidmi, které jsem dosud neznala. Není to špatné, ale není to „doma“. Domov pro mě jaksi přestal existovat. Já přitom hrozně toužím po domovu a rodině. Své vlastní. Po praktické stránce jsem připravená (vzdělání, práce, peníze, dost jsem cestovala a vůbec užívala mládí).
Chybí mi ale partner, se kterým život sdílet. Muži o mě sice mají velký zájem, ale já se jakéhokoli závazku bojím. Mám strach, že to zase dopadne jako mé předchozí vztahy. Mám obavy, že pokud zase promarním třeba dva nebo tři roky ve vztahu bez budoucnosti, nebudu mít nikdy vlastní děti (mám nemoc, při které je časté, že ženy nad 30 let už nemohou otěhotnět) a už jen tato představa je nesnesitelně bolestivá.
Snažím se na to neupínat. Mám spoustu přátel, jsem mezi lidmi velmi oblíbená, mám mnoho koníčků a snažím se prožít naplno každý den, takže nemůžu říct, že bych byla nešťastná. Ale přesto mi ta samota a strach z ní svírá srdce. Jak dál?
Míša
Názor odborníka
Dobrý den, Míšo,
píšete o samotě, ačkoli jste obklopena lidmi, touze po rodině a zároveň strachu z přiblížení. Kombinace příchodu Vánoc s pocitem samoty není zdaleka ojedinělá, svátky klidu a rodinné pohody jsou spíše záteží pro všechny, kdo tuto rodinnou pohodu neprožívají.
Vánoce jsou svátky, které nás, ať chceme nebo nechceme, nutí zamyslet se nad sebou a našimi vztahy. Často přemýšlíme nad vztahy s okolím, nad druhými, ale stejně důležité je zamyslet se nad podobou vztahů, které si neseme sami v sobě.
Píšete o rozpadu vaší rodiny, o rozpadu vztahu. Rodiče fungují jako podvědomý vzor toho, jak budou vypadat naše vlastní vztahy. Pokud mají oni spokojený vztah, nějak automaticky předpokládáme, že nám se to povede taky. Stejně tak když se jejich vztah rozpadne, obavy z naší vlastní schopnosti si vztah udržet závratně rostou. Nejsme ovšem kopií našich rodičů a naše cesta životem nemusí být stejná jako ta jejich, i když se o tom snažíme sami sebe přesvědčit a s pomocí této sebepotvrzující tendence narážet stále do stejné zdi.
I když si jsme s rodiči povahově podobní, působí na nás jiné vlivy, a tak ke stejnému „rodinnému prokletí“ můžeme přistoupit úplně jiným způsobem. Vždy máme šanci se i z těch „horších“ vzorů vymanit, hledat, jakým způsobem nás ovlivnili nejen v tom špatném, ale i dobrém. Jaké naše vlastnosti nám pomáhájí s našimi trápeními bojovat a nebo u koho můžeme pomoc hledat.
Stejně tak, jako jsou našimi podvědomými vzory rodiče, může to být i kdokoli z našeho okolí, koho si pustíme blíže. Vzorem nemusí být jen nějaký vzdálený ideál, ale normální člověk, který má některou z vlastností, po kterých toužíme, rozvinutou lépe než my a dovolíme mu, aby nás učil a pomohl nám se posunout na naší cestě seberozvoje dál.
Vnitřní samota nás nutí se před okolním světem uzavírat. I ve společnosti se můžeme cítit úplně sami, pokud si nedovolíme se druhým otevřít. To je také předpokládám cesta pro vás. Zamyslete nad svou otevřeností či uzavřeností ve vztazích k okolí. Komu a za jakých okolností jste ochotna se svěřit nebo se podělit se svými nejniternějšími myšlenkami? Jsou to vaši nejbližší nebo spíše lidé, kteří jsou poblíž ve správnou chvíli? Ke komu máte ze svých přátel opravdu blízko a na jakém základě tato blízkost vzniká? Jste spíše ta, která pomáhá druhým, nebo si umíte i nechat pomoci?
Snad vás tyto otázky dovedou na cestě za domovem alespoň o krůček blíž. Jak správně píšete, domov nemusí být vnímán jen jako konkrétní místo, ale je to hlavně pocit, který nosíme sami v sobě a který pak můžeme rozdávat dál. Proto, abychom tento pocit získali, musíme pustit lidi kolem sebe nejen do své blízkosti fyzické, ale především do své duše.
Přeji hodně štěstí,
Hana Krejsová
