23. 9. 2020
Nejspíš to znáte: sejdete se na kávu a jeden z vás se svěří s důležitým životním zlomem – čerstvě se mu rozpadl vztah. Reakce se různí. Po rozchodu mohou následovat bouřlivé oslavy, nebo naopak vztek, pláč a ukřivdění. V určitém bodu po rozchodu ale téměř každému přijde na mysl nepříjemná myšlenka: co když budu sám už napořád? Někdo ji rychle zažene, jiný se s ní svěří přátelům, někoho bude pár dnů pronásledovat, dokud neodejde. Potom jsou ale lidé, u kterých může obava přerůst v panický strach z toho, že zůstanou opuštění po celý svůj život.
„Byls někdy vůbec bez vztahu? Známe se dvacet let a od devítky jsi pořád měl holku a další dvě v záloze, kdyby náhodou. Když jsi nebyl s ní, měls u sebe pořád kamarády. Zkoušels vůbec být sám aspoň na chvíli?“ Někteří lidé se cíleně obklopují společností, protože je pronásleduje obava z toho, že by měli zůstat sami se sebou.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné