Dobrý den,
před pěti lety jsem potkala svého partnera, máme tříleté dítě a čekáme další. Tehdy jsem byla pět let ve vztahu s mužem, který se kvůli mně rozvedl. Velmi jsme se milovali, byl ke mně moc štědrý a nosil by mě na rukách.
Vnitřně jsem ale trpěla nedostatkem společných intelektuálních zájmů, neměl žádné, jedině snad ženy. Krátce potom, co se odstěhoval od manželky, kterou dlouhodě s jinými podváděl, jsem se přesunula do její role – podváděl i mě. Byla jsem zamilovaná a plná pocitu jistoty, že jsem to byla ochotná tolerovat, vůbec jsem to nepociťovala jako újmu, ale trpěla jsem nudou.
Když jsem potkala současného, rozvedeného, se kterým spolupracuji a máme si co říct, moc jsem neváhala a rozsekla jsem to. Nadšení z intelektuálního souznění netrvalo dlouho, ukázalo se, že je ke mně lakomý, má prioritu předchozí rodinu, kterou obhospodařuje. Nechal jim byt, auto, vykonává nejrůznější servis. Ke mně naopak není skoro vůbec pozorný. Různě selhává v citlivých situacích.
Po porodu přišel, že v jeho rodině nikdo nejásal, že má dítě. To jsem byla zralá na rozchod. Ani kytku mi nepřinesl, nic. Když jdeme do restaurace, dokonce mi vyčítá, že čekám, až mi otevře dveře apod.
Děti se mnou nechtěl, jsou tvrdě vydobytý. Když jsem několikrát potratila, nikdy mě nepodržel. Vztah je pro mě neudržitelý. Vůbec ho nemiluju. Vnitřně oplakávám lásku, kterou jsem prožívala, i když vím, že bylo otázkou času, kdy to skončí, ale nemohu si pomoct. Jsem z toho nešťastná. S minulým se nevídám, ani ho nevyhledávám.
soudružka
Názor odborníka
Pěkný den,
úvodem bych chtěla ocenit odvahu a moudrost, s níž se na tento portál obracíte o pomoc a radu. Určitě není vůbec jednoduché být v očekávání miminka a současně vnímat současné partnerské soužití jako vyčerpané a velmi obtížně obnovitelné.
Z řádků vašeho dopisu vnímám hlubokou angažovanost pro druhého, touhu po partnerském naplnění a také po dětech, přemýšlím o ženě, která dokázala překonat mnoho překážek, dokázala mnoho milovat a jistě i mnoho odpouštět. A přesto se pokus o vzájemné partnerské sdílení a obohacení pravděpodobně opět nepovedl.
Jako důležité v první řadě vnímám ujasnění si pozice „tady a teď“. Kde se nacházím ve vztahu ke svému partnerovi? Ve vztahu k vašim dětem? Kam směřujete, ať oba partneři společně nebo již dále ne spolu? Určitě bych si také položila otázky: Čím jsme spolu na naší cestě prošli, jak jsme oba rozvíjeli své osobnosti a vzájemně se s druhým obohacovali?
Určitě je dobré vnímat situaci vašeho partnera v kontextu vzájemného vztahu a také s ním hovořit o tom, co bude, až se miminko narodí, kde bude vyrůstat a kteří lidé budou okolo něj a kdo a jak bude pečovat o zázemí vás a dvou dětí po porodu. To jsou důležité otázky, které vyplývají z toho, jakým způsobem budete uvažovat o svém dalším směřování (s dětmi). Máte si s kým popovídat o těchto věcech? Myslím tím někoho z blízkých lidí, z přátel, rodiny, také partnera nebo někoho z pomáhajících profesí. Může vás někdo podpořit, pomoci vám? Máte se na koho obrátit?
V dopise zmiňujete své dva partnerské vztahy. Jednak s vaším prvním partnerem, který se kvůli vám rozvedl, oceňujete jeho pozornost k vám a také jeho štědrost. Neměli jste ale žádné společné intelektuální zájmy a proto jste si našla svého současného partnera, s nímž máte již jedno tříleté dítě a v současnosti čekáte druhé dítě.
Druhého partnera však v současnosti ve vztahu nadále nedokážete vnímat jako podporujícího, především v otázce dětí. Kladu si otázku, jak jste uvažovali o společné budoucnosti v počátcích vašeho vztahu? Jak jste plánovali společný život a děti? Kdo především rozhodoval o tom, co ve společném životě bude prioritou?
Psala jste také o štědrosti a pozornosti prvního partnera a o (citové) skouposti partnera druhého. V této souvislosti bych se zkusila zamyslet třeba nad tím, jak jste měli od počátku vztahu i v jeho průběhu vyrovnané vnímání vzájemného (citového) obdarovávání? Ve vztahu je vždy dobré, když ani jeden nemusí počítat, kolik dává a kolik přijímá. A přitom aby věděl, že dává i přijímá naplno, mnoho.
A současně, aby nad tím člověk nemusel až tak moc přemýšlet. Přesto občas stojí za to provést malé pozastavení. Čím jste se s partnery navzájem obohacovali a sdíleli? Co bylo oním pojítkem mezi vámi? Z vašeho dopisu nevyplývá, co myslíte neudržitelností vztahu, jaké důsledky z konce vztahu s vaším partnerem budete vyvozovat, proto tuto oblast načrtávám pouze výše uvedeným způsobem.
Moc vám přeji, abyste dokázala najít své pevné místo ve vesmíru lidí a blízkých, abyste se v současnosti „tady a teď“ dokázala rozhodnout ku prospěchu sebe, partnera i vašich dětí a dokázala v budoucnosti milovat druhého ve společné otevřenosti budoucnosti.
Určitě se nebojte vyhledat v případě potřeby i pomoc tváří v tvář, kde je možné probrat všechny tíživé věci důkladně z mnoha stran a bez obav.
Stanislava Ševčíková
