K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Cítím se zanedbaná: Pod tlakem se nerozhodne, zkuste jenom sdílet.

31. 5. 2011

Je mi třicet dva let. Osmnáct měsíců jsem ve vztahu s o patnáct let starším mužem. Je třináct let rozvedený a věk jeho dětí je 16 a 22 let.

Se vstupem do vztahu jsem si byla vědoma, že děti budou vždy priorita (navzdory jejich skoro dospělému věku). Prvních osm měsíců ve vztahu bylo ale nádherných. Partner byl na vztah připravený: Dospívající syn, dcera na univerzitě s výhledem, že se nebude vracet zpět do společného soužití s otcem.

Oficiálně byla dcera (i syn) svěřena po rozvodu do péče matky, ta ovšem roli matky neplní a neprojevuje o děti zájem. Otec tím trpí a roli funkční rodiny se snaží všemožně naplnit.

Trávili jsme společně dva víkendy v měsíci a jeden den v týdnu. Ale jen do doby, než jeho bývalá žena změnila zaměstnání, v němž jí přibyla práce na rotující směny. Směny má v každém týdnu 2–3. V tyto dny je syn s otcem. A dcera se po ukončení studia vrátila k otci a trvale s ním žije.

Partner se snaží maximálně vyhovět potřebám dětí. Jejich matka se údajně nepodílí na ničem, kdežto otec se dobrovolně a rád potřebám rodiny podrobuje. Já mám však dojem, že toho bývalá žena zneužívá.

Je mi dvaatřicet, měla jsem jeden vážný devítiletý bezdětný vztah a jsem si vědoma, že má životní zkušenost je jiná. S partnerem ale trávíme méně společného času – je to maximálně jeden společný víkend v měsíci (zpravidla ne celý) a jedna až dvě návštěvy u mě v pracovním a hektickém týdnu. S partnerem jsem se pokoušela na téma mluvit, ale odmítá se vyjádřit. Rodina pro něj znamená všechno – a já se cítím zanedbaná.

Sus

Názor odborníka


Vážená Sus.

Výchozí situace rekonstituované rodiny – neboli soužití partnerů a jejich dětí, i když spolu dohromady každodenně nežijí – je vždy náročná. A to pro všechny. Je jedno, o jak velké děti se jedná. Dost nových vztahů na těchto útesech ztroskotá.

Dobré fungování od partnerů vyžaduje především značnou emoční zralost a náhled na situaci. Kromě toho také ujasnění priorit, zájmů a hodnot, vlastních rolí i představy o budoucnosti. O té ve svém příběhu moc nepíšete.

Rozumím-li vašemu příběhu dobře, cítíte kontrast mezi časem a pozorností vašeho partnera věnovaným jeho dětem a věnovaným vám. Odhaduji, že pro sebe hledáte zdravou rovnováhu i naději na změnu v budoucnu – i když sama asi nemáte s čím porovnávat. Zároveň se vaše partnerská situace aktuálně spíše komplikuje. Co s tím?

Mluvit s partnerem o vaší společné situaci je skvělé. Těžko ale můžete čekat nějaké konkrétní vyjádření. Pod tlakem se lze rozhodnout jen k odchodu, ne ke společné cestě. Doporučuji spíše povídat, sdílet, hledat a uvědomovat si vlastní možnosti a limity (vás obou). Zkuste spolu hledat, co všechno teď a v blízkém budoucnu můžete a co z toho chcete: Bydlet spolu? Rozejít se? Dát si na čas pauzu? Budovat bližší vztah s dětmi partnera? Počít společné dítě? Co reálně jde a co je jen vaše přání?

Ujasněte si, co ještě můžete přijmout a co už je pro vás neakceptovatelné, i když v reálném vztahu své hranice často posouváme. Porovnávejte své představy o soužití s partnerem do budoucna s těmi partnerovými. Najdete-li společný budoucí cíl, o který vám oběma půjde, máte zpola vyhráno.

Vnímám, že jde o docela „velké sousto“. Myslím, že by vám mohlo pomoci navštívit některého vztahového poradce či párového terapeuta a spolu s ním svou situaci trochu „přežvýkat“. Od toho, koneckonců, takové profese jsou. Nemusíte být na všechno sami.

Velmi vám držím palce a přeji spousty trpělivosti: té bude k happy endu třeba.

S úctou,

Zbyšek Mohaupt

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.