Přišla jsem na to, že si syn (7 let) bere opakovaně z naší peněženky peníze. Po prvním zjištění jsme to řešili domluvou a vysvětlováním čestného chování apod., za čas jsme přišli na to, že se zase bankovky ztrácí. Na otázku, proč to potřebuje a dělá, odpovídá, že neví. Ze školy vím, že si kupuje občas v automatu zakázané sladké pití a bonbony, které mu však občas dopřeju v rozumné míře i já.
Bojím se, že za tím bude snaha kupovat si kamarády ve škole nebo jistá neadaptibilita na 1. třídu. Škola ho moc nebaví. Nevím, jak moc vážné toto provinění v tomto věku je. Jak sedmileté dítě vnímá hodnotu peněz? Jak správně reagovat tak, aby míra trestu a provinění byla adekvátní?
Týna, 43 let
Názor odborníka
Milá Týno,
děkuji za důvěru a otevřenost se sdílením vašeho dotazu. V první řadě bych vás chtěla uklidnit, že krádeže jsou v dětském věku poměrně častým problémem. Vážnost těchto „provinění“ dle věku nelze určit jasně, v každém případě však způsobují velmi nepříjemné prožívání u všech zúčastněných.
Dětské krádeže nejsou ve většině případů podnikány za účelem nabývání konkrétních věcí. Tím bych chtěla vyvrátit vaše podezření, že důvodem může být koupě sladkého pití či bonbonů, obzvláště pokud je synovi sama čas od času dopřáváte. S největší pravděpodobností mají krádeže nějaký skrytý význam – a je možné, že o něm ani sám syn neví.
Krádež jako zajištění místa v partě
Dítě může začít krást, jak sama s obavou zmiňujete, ve snaze získat si přátele či zvýšit svůj společenský status. Krádeže mohou také vznikat v důsledku působení party, například jako nějaký vstupní rituál. Jelikož je synovi teprve sedm let a je ve škole poměrně krátce, nedomnívám se, že by toto bylo příčinou – nedá mi to však pro každý případ nezmínit.
Tyto možné důvody lze potvrdit či vyvrátit převážně v komunikaci se synovými učiteli, kteří mají možnost více pozorovat jeho fungování ve škole a mezi kamarády. Sama si můžete položit otázku:
- V rámci jaké sociální vrstvy se ve škole syn pohybuje?
- Má syn spíše bohatší spolužáky, a pokud ano, je toto bohatství očividné (mobilní telefony, tablety, značkové oblečení)?
Dítě, které má ve srovnání s druhými menší možnosti, může neodolatelně zatoužit po tom, co je pro ně jinak nedosažitelné. Hodně však záleží na stylu rodinného života a výchovy – pokud by například rodina žila v atmosféře ustavičného srovnávání s druhými nebo i závisti, potomek se spíše pokusí pociťované příkoří vyrovnat. Naproti tomu ani hojnost a snadná dosažitelnost věcí není zárukou, že ratolest nebude chtít víc. Ideální je tedy vyvážený přístup.
Krádež jako volání o pomoc a pozornost
Krádež v dětských očích často může znamenat určité volání o pomoc či prostředek, jak na sebe upozornit. V mnoha případech bývají krádeže signálem problému, který tkví v charakteristikách rodinného systému. Zkuste si tedy položit otázku, zda je ve vaší rodině a v chování směrem k dítěti vše v pořádku:
- Jakou míru pozornosti váš syn dostává (není jí příliš málo nebo příliš moc)?
- Nedošlo ve vaší rodině v poslední době k větším změnám?
V tomto ohledu bývá častý příklad, že se rodič, například z důvodu velké pracovní vytíženosti, zapojuje pouze do řešení závažných problémů (jako jsou například krádeže). Dítě je pak může podnikat právě z důvodu upoutání pozornosti – a to i v případě, že ví, že se dočká spíše trestu než touženého blízkého kontaktu.
Dále si můžete odpovědět na otázku, jaké je celkové prostředí ve vaší rodině. Děti mohou krádeží reagovat např. na opakované konflikty v podvědomé snaze odvést pozornost rodičů od jejich konfliktů. Možných souvislostí a okolností je však mnohem více.
Jak dobře reagovat
A teď k vaší otázce, jak na situaci reagovat. Je důležité nejprve věc projednat se synem o samotě (což píšete, že jste zkoušela). V rámci této komunikace odmítejte synovo chování, ale nikoli jeho samotného – přijetí a lásku potřebuje možná víc než kdy jindy. Zkuste mu vysvětlit, že opakovanými krádežemi ztrácí vaši důvěru, ale že tomu ještě chcete dát šanci.
Nesnažte se pídit po důvodech, proč opakovaně krade. Snažte se být spíše v roli pozorovatele (a po důvodech pátrat společně) než člověka, který „vede výslech“. Před úvahou o samotném „trestu“ se zkuste se synem domluvit na tom, jak krádež odčinit. Zkuste požádat syna, aby sám navrhl, co můžete udělat vy i on pro to, aby už k žádné krádeži nedošlo. Sliby jako „už to nikdy neudělám“ obvykle moc účinné nebývají.
Důležitou součástí předcházení dalších krádeží je osobní kontakt se synem, abyste pokud možno věděla, jak se mu citově a vztahově daří, co by si přál a co potřebuje. Tímto můžete monitorovat i jeho adaptabilitu ve škole, jak se mu tam líbí či nelíbí, prozkoumat toto jako možný důvod krádeží (jak sama zmiňujete) a zjistit, zda tímto nepřímým způsobem jen nedává najevo svou frustraci.
Pokud váš syn ještě nemá kapesné, zaveďte mu je – a bavte se s ním o tom, jak s penězi hospodařit. Pokud již kapesné má, „trest“ by neměl znamenat odebrání kapesného – jinak by se krádeže mohly i umocnit. Snažte se syna zapojit do plánování rodinného rozpočtu, aby měl představu o potřebách rodiny a cenách i hodnotě věcí.
Ve zkratce:
- Zkuste si ujasnit, jestli je v rodině a v chování k dítěti vše v pořádku.
- Promluvte si s učitelem (učitelkou) vašeho syna a zkuste zjistit, jak je na tom syn se zapojením do kolektivu a s přátelstvím.
Milá Týno, bez důkladné znalosti situace bohužel nemohu přispět více než jen tímto teoretickým zkonzultováním. Pokud se vám nepodaří odhalit příčinu a synovy krádeže budou pokračovat, neváhejte se obrátit na dětského terapeuta nebo psychologa.
Přeji vám hodně štěstí.
Kateřina Odstrčil Vlachynská
