Dobrý den,
mám kamaráda, který trpí depresemi a má za sebou několik pokusů o sebevraždu.
Bere léky, zřejmě se tedy léčí. Bydlí daleko, komunikujeme elektronicky. Už před pár dny se zmiňoval, že to chce skončit. Včera se zdál na tom úmyslu ustanoven. Nic, co jsem říkala, jej nepřesvědčilo. Nakonec napsal „sbohem“ a odpojil se. Mobil mi odmítl a pak jej vypnul.
Zalarmovala jsem lidi, kteří bydlí blízko. Nevím, co se přesně stalo, každopádně ho dnes pustili z nemocnice, kde mu pumpovali žaludek.
Ráda bych se zeptala, jak s ním jednat, pokud se něco takového bude opakovat, a jak vlastně nejlépe reagovat, kam volat… Jakou podporu mu mohu nabídnout?
Problém je také v tom, že zoufale touží po lásce a vztahu. Zamiluje se do každé dívky, která se na něj hezky usměje. Proto jsem hranice ze začátku jasně stanovila, nicméně mám obavu, že začíná myslet i na mě. To poslední, co potřebuje, je další srdeční zlomenina. Proto se mu váhám více přiblížit. Jenže on tu nikdo jiný není, komu by se svěřil.
Navíc tato situace ve mě samotné probouzí úzkost. Vyrůstala jsem s matkou trpící depresí. Zhruba mezi 11. a 16. rokem bylo u nás poměrně běžné, že jsem jí sebevraždu rozmlouvala, často dramaticky. Teď pociťuji podivnou směsici emocí, resp. pociťuji projevy emocí, které nedokáži v sobě dohledat. Pokud se je pokouším prožít, zdají se mi být hrané. Jako by můj střed byl vyrovnaný a smířený, ale „periferie bytosti“ tím byla zmítána.
Prosím, poraďte mi s touto situací.
Lenka
Názor odborníka
Dobrý den, Lenko,
hned v úvodu mám potřebu vám sdělit, že neexistuje jednoznačně fungující návod na to, jak jednat s člověkem, který má úmysl se zabít. Nicméně existuje několik jednoduchých zásad, které vám mohou pomoci se v dané situaci lépe orientovat. Pokusit se navázat kontakt, dát najevo zájem a být schopen naslouchat. Nehodnotit to, co dotyčný říká, spíše se pokusit zjistit a vžít se následně do toho, jak se v danou chvíli cítí. Neznamená to souhlasit s čímkoli, ale spíš dát najevo pochopení pro situaci, v jaké člověk je (například, když hovoří o tom, že život nemá smysl, nemá cenu vymlouvat mu to a argumentovat, že to tak není, ale je možné říci: „Rozumím tomu, že si teď připadáš, že tvůj život nemá smysl, ale já to tak nevidím“).
Už fakt, že vám kamarád volá, znamená, že jde o jakési volání o pomoc. Lidé v depresi mívají často zkreslené vnímání, ve kterém nejsou schopni vidět sami sebe v širších souvislostech. Dá se to připodobnit řidiči, který v zimě z auta kouká ven jen malým kolečkem, které si na předním skle vyškrábal. Vidí tudíž jen ty 3 metry před sebou, ale nic vedle sebe ani za sebou. V takové situaci je někdy možné dát dotyčnému vědět, že jeho vnímání světa je momentálně ovlivněné jeho stavem a že to není dobré místo na to, aby udělal tak zásadní rozhodnutí. Lidé v depresi se málokdy chtějí skutečně zabít. Oni se především chtějí přestat cítit tak nesnesitelně mizerně a sebevražda jim připadá jako rychlé a dostupné řešení. Může být užitečné dát jim najevo, že řešení je třeba hledat a že situace není tak beznadějná, jak jim v danou chvíli připadá.
A k vaší otázce, kam volat, mám naštěstí odpověď. Zkuste si na internetu vyhledat nejbližší krizové centrum a uložit si toto číslo do telefonu. Krizová centra mívají non‑stop provoz a poskytují jak intervenci po telefonu, tak je možné dotyčného na dané místo odvést a zajistit mu okamžitou odbornou pomoc.
Teď ale přejdu k něčemu, co považuji za důležitější než předchozí řádky. Lenko, chci vám zdůraznit, že nemůžete přebírat zodpovědnost za to, zda si někdo ve vašem okolí vezme život. Každý dospělý člověk je především zodpovědný sám za sebe. Přestože jsem profesionál v dané oblasti, tak jsem si vědom omezených možností, které bych při jednání se suicidálním člověkem měl. Vaše možnosti jsou ještě omezenější. Zdá se mi totiž, že díky zkušenosti s vaší rodiny, je pro vás nějak zvlášť obtížné stanovit si hranici, nakolik jste ochotná se v „záchraně“ druhého angažovat. Proto velmi oceňuji to, že jste se rozhodla stanovit vašemu vztahu s kamarádem jasné hranice a nepodporovat jeho nerealistické očekávání od vás.
Pokud by se vám opakovala situace, kdy byste měla pocit, že se vám opakuje scénář z vašeho dospívání (to, co jste popsala jako „podivnou směsici emocí“), tak by asi bylo vhodné zkusit to probrat s nějakým psychoterapeutem.
S pozdravem,
Ondřej Novák
klinický psycholog a psychoterapeut
