K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Vánoční ztráty a nálezy

Postupným ztrácením postupně i nalézáme. A to nalézání není vždy snadné a příjemné.

Ze seriálu: Můj kousek slona

Vánoce jsou obdobím proměn. Jako by nám zimní vítr i v nedostatku sněhu přinášel zesíleně naše všechna přání, radosti, trápení, tápání, naděje, snad i náš úsměv a smích je upřímnější – a přece nás samotné může více bolet. Odnáší to, co pro nás není podstatné, a přináší to, co pro nás podstatné skutečně je.

Vše se v nás prolíná, vše se v nás přeskupuje, necháme-li to působit, poddáme-li se tomu. Čas uzavírání starého a předzvěst, pootevřená vrátka do nového roku. Jako by se nás někdo ptal, jak jsme obstáli. Ani ne tak před druhými, ale sami před sebou. Jako by nás něco nutilo k zamýšlení se a bilancování, naše myšlenky se ubírají k tomu, z čeho se těšíme, i k tomu, na co bychom nejraději zapomněli.

Co se překlopí společně s námi do budoucí dvatisícešestnáctky? Bude to láska? Bude to nenávist? Budou to nedořešenosti a nevyléčitelná bolavá místa v duši? Byli jsme, jsme. Budeme? Čas tázání se, čas, kdy mlčet někdy znamená nejvíc. Rozechvívá nás a znejišťuje nucené zastavení.

„Stůj a naslouchej tichu,“ říkají někdy Vánoce, a někdo by rád poodešel o krok, o dva, o kilometr. Leckdo se raději sebere i fyzicky a někam odjede, pryč od všeho. Vánoce, život a smrt, „všechno v jednom míšku“. Dítě se nám narodilo, proroctví se naplnilo, radujme se, veselme se v tomto novém roce, zní na adventních koncertech a svíčky plápolají.

Štěstí a žal

Plápolají ale i svíčky vzpomínek na ty, kteří už si tuhle hezkou písničku neposlechnou a nezazpívají. Jsou mezi námi i takoví, kteří nedávno ztratili své nejbližší. Před pár dny mi říkala kamarádka o nečekaném dětském úmrtí v širší rodině. To dítě jsem neznala, přesto mi zatrnulo. Zrovna teď? Proč proboha zrovna teď před Vánoci?

Nemusíme mít sami ani tak drastický a aktuálně živý osobní prožitek, který by nás právě pokládal intenzivně na lopatky. Jako by i tak smuténka za nás smutná, trefně pojmenovaná básníkem Janem Skácelem, obcházela naše duše v to podivné mezičasí, kdy naše nitra hlásí, že žijí. A v našich očích, ozářených nadějnými svícny v umytých oknech, žije i poznání Jaromíra Nohavici, že:

Děvenka Štěstí a mládenec Žal
spí v jedné posteli, kterou jim vítr stlal
v plátěných hazukách se tulí ve spánku
z jednoho talíře snídají pohanku…

Myslím už několik dní na něco, co se jen těžce uchopuje slovy. Na nářek radosti, laskavost smutku, odevzdání se uvnitř neúprosného, krasosmutnění a vděk do toho všeho. Postupným ztrácením postupně i nalézáme. Není to fráze, je to tak. A to nalézání není vždy snadné a příjemné, stejně jako ztrácení. Jdou ruku v ruce, to posilující i to těžké nás potkává pospolu a je od sebe v praktickém životě neoddělitelné.

Pohádkové zmrtvýchvstání se sice u nás doma nekonalo, přesto jsem měla pocit, že se mojí prázdnoty a ztráty těmi dárky jemně dotýká něco nečekaného, hřejivého.

Milost i krutost se od pradávna prolínají. I o betlémské noci, kdy andělé radostně pěli ódy, že se narodil Mesiáš, a kdy pastýři a králové z východu spěchali se svými dary se mu poklonit, se král Herodes informoval, kde že se to narodil ten budoucí král, ten někdo, kdo má tu drzost, že ho chce připravit o jeho korunu. Anděl prý Jozefa před úmysly zlého krále varoval, a tak ten s malým miminkem Ježíšem a s Marií stihl utéct do Egypta. Narozený Mesiáš byl zachráněn, ale odnesli to všichni betlémští a okolní čerstvě narození chlapci do stáří dvou let: ty nechal Herodes zabít.

O tom se v koledách raději nezpívá. Možná, aby se z Vánoc nestaly svátky absurdity. Protože – chceme opravdu vidět celou realitu, takovou, jaká je? Uneseme ji? Nebude až příliš krutá, příliš beznadějná? Kdo dokáže říct, že unese opravdu vše? Nebudou nakonec naše svátky místo oslavy naděje oslavou tíhy a důvodů k depresi? Nebo skutečně v každé situaci platí, že máme na výběr? Co myslíte? Otázka do pranice…

Nečekaný dar

30. dubna. – 5. května 2019

Otevřené vztahy (seminář)

Pavel Špatenka

Vzpomínám na zvláštní vánoční čas před více lety. Tehdy umřela měsíc a něco před Vánoci moje máma. Den dva před Štědrým dnem jsem pak večer lepila nepečené cukroví z piškotů, banánů, marmelády a čokolády. Někdo zazvonil. Šla jsem se podívat, kdo tam je, a byla tam spolužačka. Donesla velkého plyšového medvěda, myslím, že na něj mezi spolužáky uspořádala sbírku, a krabičku cukroví z domu. Jen tak, nečekaně, nenásilně. Po pár minutách jen u dveří zase šla.

Nešlo si nevzpomenout, jak mě jednou máma utěšovala při dětském hroucení se, když mi právě tahle spolužačka chtěla (z mého pohledu) přebrat moji nejlepší kamarádku a tím mi vzít to nejcennější, co jsem tehdy cítila, že mám – pouto jedinečného a výlučného přátelství. Nepamatuju si dnes už vůbec, co mi tehdy máma k tomu „přebírání“ řekla (a jestli vůbec něco), ale pamatuju si, že její přítomnost a vědomí, že mě má ráda, mi velmi pomohly to ustát i se k tomu nějak postavit.

A tehdy, o těch Vánocích, kdy už tam máma nebyla, mi pomohla právě ta holka, které jsem kdysi nemohla přijít na jméno. S novým plyšovým medvědem jsem pak strávila mnoho nocí, také cukroví přišlo vhod. I proto, že během těch pár vět, co jsme se spolužačkou prohodily, náš pes ze stolu ukradl a sežral moje nepečené cukroví a na zemi zbyla jen pečlivě vyplivnutá banánová kolečka doprovázená veselým a trochu omluvným vrtěním jeho ocasu.

Tak jako každé Vánoce, byly i tehdy v televizi pohádky. O lásce, o vítězství dobra nad zlem a zlými čáry, o vítězství života nad smrtí. Pohádkové zmrtvýchvstání se sice u nás doma nekonalo, přesto jsem měla pocit, že se mojí prázdnoty a ztráty těmi dárky jemně dotýká něco nečekaného, hřejivého.

Jak říkám, je tomu již mnoho let. Ale možná právě kvůli tomuto zážitku mám potřebu i o letošních Vánocích se zastavit. Nechovat se jako muž z kratičké povídky z knížky Modlitba žáby Anthonyho de Mello (první díl). Ten muž byl velice zaneprázdněn, protože musel kosit louky a té trávy ke kosení bylo strašně moc. Taková kvanta, že prostě absolutně neměl čas se zastavit a nabrousit svoji kosu. A tak, celý sedřený, kosil kosou, která byla už docela tupá.

Využívejte celý web.

Předplatné

Nemáme čas se zastavit? Nu dobrá. Jen jestli je vůbec něco důležitějšího, než se zastavit a nakout vlastní kosu, se kterou pak budeme kosit celý příští rok. Můžeme kosit otupěle, ztěžka – nebo mít ten správný říz.

Pokojné svátky, nečekané nálezy i potřebná zastavení k tomu, abychom vůbec mohli nabrat sílu a potřebnou ostrost i lehkost k dalšímu prožívání tajemství, které je všude kolem nás i v nás. To přeji nám všem.

Můj kousek slona
Seriál

V příběhu, který se traduje od dob Buddhy, stojí několik slepců kolem slona a dohadují se, jak vypadá. I když nejsme slepí, vidíme vždycky jen část skutečnosti. Nabízím vám tu moji.

Čtenář/ka Psychologie.cz

  • Štěstí