Dobrý den,
můj manžel měl obavy ze ztráty práce, jeho firma přestávala mít zakázky. O totálním konci se však nedalo hovořit. Ve firmě měl spoustu výhod, dobrý plat. Přesto se rozhodl dát výpověď a našel si jinou práci.
Bohužel se pak ještě půl roku řešilo, jestli mu pracovní pozice, na kterou nastoupil, bude skutečně dána – půl roku nevěděl, co je jeho pracovní náplní. Ani plat, který mu byl přislíben, nebyl dodržen. Sliby totiž neměly papírovou podobu… Noví kolegové mu navíc spíše házejí klacky pod nohy, zřejmě o jeho příchod příliš nestáli.
Manžel začal chodit do práce s nechutí, která se neustále stupňuje. Nakonec se dostal do bludného kruhu sebeobviňování za totální životní šlápnutí vedle. Nejprve odmítal navštívit psychiatra, po půl roce tak konečně učinil. Dostal léky a byla mu doporučena psychoterapie – jenomže on je opět jak bludný Holanďan a zvažuje, zda ji navštívit či nikoliv. Místo toho radši pláče na různých ramenech a nechává se litovat.
To vše začíná narušovat náš manželský, doposud šťastný život. Začínám z něj být zoufalá, vyčerpaná, protože než se mi ho podaří popostrčit dál, musím vydat obrovskou spoustu energie…
Co s tím? Nechci, aby náš společný život utrpěl, máme dvě děti. V současnosti se o nic nezajímá, jen dumá nad svým stavem. Snažím se mu pomoci v sebevzdělávání, aby měl šanci najít jinou práci, povídat si s ním, ale už mě to samotnou velmi ubíjí. Vidím, že pokud nechce sám, je strašně těžké jej posunout. Trpíme tím ale celá rodina…
Albion
Názor odborníka
Dobrý den,
klíčové téma vašeho dopisu pro mě je: Jak se stavíme k životním omylům? Jak hodnotíme svá rozhodnutí, která se později ukázala jako chybná?
Začnu tedy obecně (možná spíše pro manžela než pro vás…)
Jak vnímáme vlastní chyby?
Každé zásadní životní rozhodnutí (a změna práce mezi ně patří) si s sebou nese riziko, že nebude správné. Může naši situaci zhoršit.
To, co nám ale skutečně psychologicky vadí, není často zhoršení situace jako takové. S takovou situaci se obvykle jsme schopni vypořádat: Jsme‑li nespokojeni v restauraci, už do ní nikdy nepůjdeme. Poznáme‑li, že náš partner je pro nás nevhodný, rozejdeme se. Najdeme‑li si špatnou práci, rozhlížíme se po jiné. Může to být těžké. Ale jdeme dále.
Mnoho problémů však nastává následkem našeho sebeobviňování (nebo obviňování druhých) za toto rozhodnutí, následkem nekonečných vnitřních dialogů a otázek „kdo za to může“ a „jak jsem to měl udělat jinak“. Oblíbenou hrou na hledání viníka. Kvůli příběhu, který si o svém rozhodnutí začneme vytvářet. A v tomto příběhu často nestojíme jako hrdinové. „Měl jsem to vědět“. „Měl jsem to tušit“. Jak ale? Což umíme předpovídat budoucnost? Předpokládám, že váš manžel neudělal žádnou zásadní objektivní chybu a že nebylo vůbec předem patrné, že si pohorší. Přesto si pohoršil.
Paradoxem života je, že čím více podobných chybných rozhodnutí učiníme, tím lépe nás to vybaví pro příští rozhodování i schopnost vyrovnat se s neúspěchem. V životě se učíme hlavně z chyb, nikoli ze správných rozhodnutí. Že jde o rozhodnutí správná, poznáváme právě v kontextu chyb a omylů, které jsme učinili jindy nebo dříve. Ovšem pouze za předpokladu, že jsme schopni se ze svých chyb poučit a nevnímat je jako své selhání. Z chyb se posílíme tehdy, pokud budeme stavět svou sebehodnotu na naší schopnosti si s nimi poradit, nikoli na našem trestání se za to, že jsme tyto chyby učinili.
Pokud začneme vnímat chyby jako svá selhání, pak se chyb začneme bát. Tím ztratíme schopnost riskovat a rozhodovat se dále. Raději budeme stát na místě – ne nijak dobrém, ale alespoň předvídatelném. Ztratíme ochotu měnit se a se svou situací něco dělat. Právě proto, že to může být ještě horší. A ono to skutečně může být horší! Pokud nevěříme ve svou schopnost poradit si i s takovou horší situací, projít “úzkou branou”, tedy bránou plnou úzkosti, nebudeme riskovat vstup do těchto situací. Bojíme se dále chybovat, bojíme se dalšího sebeobviňování, bojíme se sami sebe: nevěříme si. Jsme zaseknutí.
Jak pomoci někomu, kdo se s chybou nedokáže vyrovnat?
Je tedy možné, že si váš manžel spojil své špatné rozhodnutí se svým sebehodnocením. Možná se cítí ohrožen. Možná se domnívá, že jsou jeho možnosti na trhu práce sníženy. Možná se bojí, aby svou chybu dále neopakoval. Možná mu jeho nesprávné rozhodnutí a současná nepříjemná pracovní situace snížily sebevědomí, a tedy i motivaci a chuť pustit se do dalších změn. Možná se za své rozhodnutí trestá. Možná za svůj současný stav rád obviňuje druhé, a proto s ním nechce nic dělat (aby tím potvrdil vinu druhých, aby dokázal, jak kvůli nim trpí). Možná mu role oběti vyhovuje. V roli oběti totiž můžeme být pasivní. Být pasivní je daleko pohodlnější, než zkoušet a potýkat se s opakovanými neúspěchy a nevírou… A možná platí od každého trochu nebo něco úplně jiného. Příčin může být celá řada.
-
Hledejte střední míru mezi akceptací a motivací ke změně
Co s tím můžete dělat vy? Samozřejmě, chtít něco změnit musí především manžel. Otázka, na kterou si musíte odpovědět, zní: „Jak ovlivním, aby chtěl situaci změnit?“ Odpovědi mohou být rozličné a záleží na vaší i manželově osobnosti i na vaší specifické situaci. To, co děláte (podpora v sebevzdělávání apod.), je určitě dobré. Musíte najít vyváženou pozici mezi dvěma extrémy. Prvním je přílišné schvalování jeho stavu (tedy přílišné nastavování ramena, na kterém se může vyplakat). Druhým je naopak přílišné odmítání tohoto stavu, spojené s nadměrným povzbuzováním a nepochopením („no tak s tím přece něco dělej…“).
Je možné, že manžel je v současnosti ve stavu, kdy mu takové rady a povzbuzování nepomáhají. Že prostě nic zásadního udělat nedokáže. Avšak je také možné, že mu tvrdší přístup z vaší strany pomoci může. To musíte posoudit vy. Jedná se tedy o nalezení správných hranic, správné míry. Na jedné straně je třeba chápat jeho stav a akceptovat ho, na druhé straně jej však jeho pasivitu nesmíte tolerovat zcela a motivovat jej více do aktivní pozice. Jak?
-
Hledejte, co dříve fungovalo, co u něj funguje
Zamyslete se, co na manžela ve vašem vztahu nejvíce funguje. Co fungovalo dříve. V podobných krizích, podobných situacích nebo obtížných chvílích. Každý jsme jiný, každý něco jiného potřebujeme. Někdo potřebuje čas, jiný potřebuje trochu potlačit, třetí potřebuje být sám, čtvrtý sdílet s druhým… Nelze proto udílet konkrétní rady. Vy znáte svého manžela lépe než většina lidí. Použijte to, o čem víte, že na něj funguje. -
Rozmělněte problém na menší témata
Neočekávejte, že celý problém rychle vyřešíte. V první fázi se možná soustřeďte jen na dílčí aspekty, na jednotlivá témata, související s daným problémem. Na zvýšení jeho ochoty se svou situací něco dělat. Postavit se jí. Začít být aktivnější. Zvýšit si sebevědomí. Začít brát předchozí rozhodnutí jako chybu, nikoli jako důkaz vlastního selhání…
Ptejte se sama sebe: „Co můžu udělat, aby…“ (abych zvýšila jeho sebevědomí, abych mu dodala chuť být aktivnější, aby byl více motivovaný). Hledejte takové cesty. A postupujte po malých krocích, dokonce tak malých, že možná nevidíte žádné velké výsledky.
-
Udělejte také něco paradoxního
Správná odpověď na výše uvedenou otázku „Co můžu dělat…“ někdy ovšem může také být: nechat tomu čas. Hledejte i vy správnou míru mezi vlastní aktivitou (v tomto problému) a pasivitou. Často totiž platí, že pokud se přestanete o problém starat, musí „v rodinném systému“ tuto starost převzít někdo jiný – což by mohl být právě váš manžel. Ale opět – není to zaručené pravidlo. Zkoušejte tedy různé věci a dívejte se, co funguje.
Budu vám držet palce, ať společně tento problém vyřešíte.
Dalibor Špok
