Jak přestat s pomlouváním? Vyzkoušejte následující recept na změnu.

4. 7. 2014

Komunikace

4. 7. 2014

Dobrý den,

rád bych se zbavil jednoho zlozvyku, který se ve mně ukládá léta a postupně nejspíš přechází z podvědomé do vědomé roviny. Nazval jsem si ho „nečiň druhým to, co nechceš, aby druzí činili tobě.“

Jednoduše řečeno, jde o skutečnost, že mě časem okolí téměř výhradně ženského pracovního kolektivu naučilo jednat v jistém smyslu „nechlapsky“, tedy pomlouvačně, ne vždy jasně a z očí do očí. Stále víc si uvědomuji, že pomlouvání a stěžování si třetí osobě je výrazem případného slaboštví a neoprávněné pýchy, která je asi namyšleně přesvědčená, že „já bych to přece všechno zvládnul líp než ti ostatní“.

Jsem typ člověka, který potřebuje věci vyslovit či napsat, vykomunikovat. Protože není vhodné ani chytré říkat některé nepříjemné věci například svým nadřízeným, neboť ne všechny povahy nadřízených chtějí slyšet nepříjemné pravdy, dochází v mém feminizovaném povolání k “zákulisním tahům", které pak člověka – hlavně muže – s přibývajícími léty dost deformují.

Můj dotaz je tedy poměrně jasný. Jak si zachovat ono „nehřešte slovem“? Jak si vrátit úctu k sobě při vědomí, že už nemluvím o nikom špatně za jeho zády? Některé návrhy mě napadají – bude asi užitečné vyrovnávat stabilitu svého „rovného jednání“ mimopracovním pobytem ve výrazně mužském prostředí, například. Věřím ovšem, že existují i jiné, praktické rady, jak se odnaučit nešvaru stěžování si na jednání jiných lidí za jejich zády. Pokud se najdou a poradíte mi, budu moc rád.

Lukáš

Názor odborníka

Dobrý den Lukáši,

na úvod chci navrhnout, abyste přestal svou situaci vnímat optikou ženského versus mužského světa. To jsou stereotypy, které nejsou příliš užitečné a k řešení vás nepřiblíží. Pokud neznáte (nejen pracovní) mužské kolektivy, kde se pomlouvá a nadává na osoby, které nejsou přítomny, pak je to spíše tím, že – jak sám píšete – trávíte mnoho času spíše v ženském pracovním kolektivu a s těmi mužskými nemáte tolik zkušenosti. Můžu vás ale ubezpečit, že je to v nich velmi podobné – ano, samotná forma „drbání“, stěžování či pomlouvání může mít jinou formu, ale to na podstatě nic nemění.

Věřím tomu, že tento problém vlastní postupné změny chování do formy, kterou považujete za eticky spornou, pociťujete za závažný. Pro jeho řešení nabízím několik nápadů (které platí obecně, pro jakýkoli typ chování, se kterým nejsme spokojeni):

Především nebuďte perfekcionista. Rozlišujte.

Nepřemýšlejte v kategoriích vše‑nebo‑nic. Uvědomte si, že je zásadní rozdíl mezi:

pomlouváním třetí osoby se zlým úmyslem jí ublížit,
vyjádřením momentálního názoru na třetí osobu (který ji bezprostředně nepoškodí),
odreagováním vlastní emoce či špatné nálady, kterou chápeme právě v tomto kontextu – tedy jako odreagování, nikoli promyšlené hodnocení našeho postoje k dané osobě; víme, že řečník to „nemyslí až tak vážně“, že za chvíli se uklidní a bude věci vidět jinak,
a například mezi vyprávěním příběhu o třetí osobě víceméně pro zasmání či pro ilustraci jiného bodu vyprávění, které nemyslíme zle a kterým nechceme třetí osobu zesměšnit.

Jistě, psychologie není fyzika a nelze analyzovat každou pohnutku, úmysl či záměr na základní elementy. Přesto ale i při posouzení selským rozumem vidíme, že některé formy vyprávění o třetí osobě jsou jednoznačně zlé, jiné nejsou příliš škodlivé a jiné stojí někde uprostřed.

Než si navaříte hrnec pohanky, zkuste nejprve ubrat kolečko salámu…

Radil bych vám postupovat stejně jako člověku, který chce z běžného nezdravého „českého“ jídelníčku přejít na zdravé stravování: Nemá cenu vše vyhodit do popelnice a trávit hodiny v zoufalství nad výběrem neznámých a mnoha jen napůl chutných zdravých potravin, jejich nových kombinací a receptů (které se díky naší nezkušenosti velmi často nevyvedou). Fakt, že nemáme přizpůsobené chutě a nejsme zvyklí na pohanku, jáhly a pšeničný klíček nám v motivaci udržet se ve zdravém životním stylu taky příliš nepomůže. Proto selžeme a vrátíme se k původnímu, nezdravému stylu. Zbudou nám akorát výčitky svědomí (a je jedno jestli nad nezdravou stravou nebo nad pomlouváním).

Pokud se totiž rozhodnete nikdy o nikom nemluvit za jeho zády… budete brzy paralyzován nemožností hovořit takřka o čemkoli. Podobně jako náš „zdravý“ strávník bude paralyzován nemožností takřka cokoli sníst – alespoň tak to bude zpočátku vnímat. Protože ve většině našich vět a sdělení vystupují druzí lidé. Případně vám zbude možnost hovořit pouze o sobě – a to je snad ještě horší…

Proto vám doporučuji pomalou, postupnou změnu. Pro zdravou stravu bych vám doporučil nejprve nahradit například jednu nejškodlivější skupinu potravin – třeba uzeniny. Nebo bych zkusil dávat si pouze poloviční porce nezdravého (a o to více si naložil zdravějších potravin). Až se to podaří, postupoval bych pomalu dále. Budoval zvyk. Nikoli organizoval revoluce.

S problémem, který popisujete, postupujte podobně. Zvyšujte vlastní uvědomění a rozlišujte, o jakou formu povídání o třetí osobě se zrovna jedná. Jaké máte impulzy, motivy, emoce. Snažte se vyhýbat těm formám, které mají jednoznačně zlou motivaci nebo mohou ublížit. V takovém případě klidně řekněte, že o tomto mluvit nechcete, nebo konverzaci slušně ukončete a odejděte. Nebo mlčte – to je velmi silný komunikační nástroj. Ale nevyhýbejte se jakékoli zmínce o třetí osobě v negativním kontextu nebo odreagování své emoce. Jsme jenom lidé. Často to potřebujeme.

Snažte se rozšířit své chápání a porozumění

Jednou z cest, jak můžete způsob komunikace o druhých lidech vylepšit, je snažit se do ní vnést prvky chápavého stanoviska. A pochopitelně – dokázat tuto chápavou pozici také nalézt a rozpoznat (tedy naučit se vidět každý problém z různých pohledů).

Můžete říci, proč vás třetí osoba štve (tím odreagujete svou emoci, sdělíte, co se ve vás děje – to jsou velmi důležité psychologické potřeby), ale poté můžete dodat – „Já chápu, že on to dělá, protože…“, nebo „Chápu, že on má k tomu asi dobrý důvod“, „Znáš Jirku, on už je takový“…" ale přesto mě to naštvalo" a možná i „Já jsem tedy naštvaný – vím, že on za to příliš nemůže, ale přece…“

Tím, že ke svému vyprávění o třetí osobě (schválně nepoužívám slova „pomlouvání“) přidáte toto rozšiřující, akceptující stanovisko, říkáte: potřebuji sdělit svůj názor, hovořit o své emoci, ale nedělám si nárok na to, druhou osobu hodnotit jako takovou. A to už je odlišná pozice od prostého pomlouvání, ve kterém my jsme hrdinové, nespravedlivě postižení či jinak ustrkovaní, a druhý člověk je vždy viník.

Svou nespokojenost tedy lze vyjádřit méně ubližující podobou, ve kterém vlastně říkám: Akceptuji tohoto člověka a jeho chování (což ne vždy neznamená, že s ním souhlasím, že mi je příjemný nebo blízký), a v tomto určitém kontextu, náladě, situaci a interakci mně něco vadilo.

Nebuďte impulzivní: Naše velké umění nereagovat

Pokud jsme naštvaní či rozmrzelí, máme tendenci hovořit o třetím člověku způsobem, kterého později litujeme. Velice doporučuji chvíli počkat. To je jedna ze schopností, která nás odlišuje od zvířat – naše velké umění rozhodnout se nereagovat. Nechme si chvíli pauzu. Neventilujme hned vše, co nás štve. Zůstaňme s daným pocitem. Věnujme se něčemu jinému a po nějaké době se podívejme, zda se tento pocit změnil či vidíme problém z jiného úhlu. Dejme si prostor. Až poté je vhodnější doba o této zkušenosti (a třetí osobě) s někým hovořit či nějak reagovat, nebo právě na základě vytvořeného prostoru pro dostatečné zvážení a promyšlení této zkušenosti – nehovořit a nereagovat.

To platí i pro přímou reakci vůči osobě, která tuto naší situaci či emoci vyvolala. Nereagujme hned. Počkejme. I babičkovské napočítání do deseti může být někdy důležitější než nejdražší kurz asertivní komunikace. Často zjistíme, že problém má více aspektů, než se jeví v náhlém zatemnění mysli, a že ne ve všech hrajeme klíčovou (či ublíženou) roli…

Čtyři body změny chování

Radím vám zvolit cestu postupnosti, bedlivého rozlišování, přiměřenosti (obrušování extrémů) a zvyšování uvědomění:

Postupně měňte své chování. Nechtějte změnit vše, začněte zpočátku s těmi případy a formami, které vám vadí nejvíce.
Bedlivě rozlišujte, jaké motivace stojí či jaké škody hrozí za jednotlivými formami hovoru o třetích osobách.
Buďte přiměřený ve svých vlastních reakcích – dejte jim čas, nechte jim chvilku prostor, než budete reagovat či o něčem/někom hovořit se třetí osobou. Nereagujte tedy vnitřně impulzivně, ale spíše reflexivně (s určitou mírou reflexe, přemýšlení, vnitřního zpracování toho, na co chcete reagovat).
Zvyšujte své uvědomění – hledejte metody a způsoby, jak si připomínat vaše rozhodnutí, jak se co nejdříve přistihnout, když máte tendenci s nechtěným chováním začít. Můžete si například v práci ráno, po obědě a před odchodem připomenout tento svůj záměr, probrat v duchu uplynulé období několika hodin (nebo budoucí období) a říci si: co hrozí, jak se cítím, co bylo dobře, jak jsem reagoval a jsem/nejsem s tím spokojen, co jsem měl udělat jinak, co zkusím v následujícím období dělat jinak. Soustřeďte se na krátké časové úseky – maximálně několika hodin.

Obecný recept na jakoukoli změnu

Recept na změnu je relativně prostý, byť se obtížně realizuje. Opakoval jsem ho v mnoha svých článcích zde (i v odpovědích v Příbězích čtenářů) – proto ho nebudu detailně opět popisovat, ale co jsem napsal v těchto textech, samozřejmě platí i pro váš případ:

Soustřeďte se na situace, kdy je „to“ lepší. Zkuste se v nich přistihnout. Zkuste se podívat na pár hodin zpět a zeptat se: kdy to byl problém menší? Zkoumejte situace ve vašem dřívějším životě, historicky, v jiné práci apod. Pokuste se identifikovat faktory, které souvisely s tím, že tato situace byla tehdy o něco lepší než nyní. Co bylo jinak? Co mohlo hrát roli? Tyto faktory zkuste vědomě znovu vnášet, zesilovat je nebo vymýšlet podobné. Vnímejte, jestli mají kýžený efekt. Co funguje, podržte. Co nefunguje, opusťte či změňte.
Vymýšlejte nové možnosti, změny chování a strategie, co dělat jinak. Nemusí to být velké změny – mohou být i drobné. Nemusí být logické. Nemusíte vědět, jak by měly vést ke kýženému výsledku. Často to bude spíše intuitivní nápad než jasné pochopení souvislostí.
Zkuste – přesně jak píšete – například trávit více času v jiném kolektivu, s jinými lidmi. Zkuste změnit své koníčky, způsob odpočinku, něčeho přidat, něčeho ubrat…Zkuste cokoli a dívejte se, zda se to projevilo na vašem problému. Opět platí: Co funguje, podržte nebo rozšiřte. Co nefunguje, opusťte či změňte.

Možná zjistíte, že potřebujete více odpočinku, více pocitu uklidnění, který vám může přinést jóga či meditační techniky, nebo naopak že potřebujete více sportu, více či méně mimopracovních kamarádů okolo sebe, změnu pracovních úkolů, přeorganizovat si pracovní stůl, vyměnit si místo s kolegou z kanceláře. Na změně je překvapivé to, že málokdy dopředu tušíme, co bude skutečně fungovat. Je to tedy nejen cesta nutného chybování, ale i neustálých pozitivních překvapení. Držím vám palce, ať toto své chování (postupně, přiměřeně…) dokážete změnit!

Dalibor Špok