Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné

Jak říct rodičům o sebepoškozování? Najděte odvahu se svěřit.

7. 11. 2014

Dobrý den,

je mi 16 a za pár měsíců to budou 3 roky, co jsem začala se sebepoškozováním. Ty jizvy nejsou moc drastické, takže většinou stačí nějaká jednoduchá výmluva, nebo je prostě něčím zakryju. Loni v zimě jsem si ale zmasakrovala stehna takovým způsobem, že je podle mě na první pohled jasné, jak jsem k těm jizvám přišla.

Nikdy jsem o svém sebepoškozování nikomu neřekla, chtěla jsem to vyřešit sama, několikrát jsem se snažila přestat – teď zrovna to jsou necelé čtyři měsíce, co jsem na žiletku ani nehrábla (rekord je devět měsíců). Připadá mi tedy, že jsem na docela dobré cestě :)

Jenže mě asi za půl roku čeká preventivní prohlídka u doktora. Ty jizvy na stehnech se nikdy nezahojí tak, aby nebyly vidět, těžko je něčím zakryju a nenapadá mě, jak bych je mohla vysvětlit (věřte mi, že nad tím jsem přemýšlela opravdu hodně dlouho).

Za půl roku se tedy mí rodiče pravděpodobně dozví, že jsem cvok. A tak se ptám – jak jim to mám všechno vysvětlit? Jak jim mám říct, že o nic nejde, že nepotřebuju nikam do blázince?

Nikdy jsem s rodiči neměla bůhvíjaký vztah (s otcem nevycházím v podstatě vůbec). Nejspíš mi úplně přestanou věřit, kromě toho má matka spoustu problémů v práci a já jí nechci přidělávat další, mám strach, že by toho na ni bylo moc.

Předem moc děkuju za odpověď.

T.

Názor odborníka


Milá T.,

píšete, že jsou to tři roky, co si ubližujete, a že doteď o tom rodiče nevědí. Máte strach z toho, co  se stane, až to vyjde najevo. Že vám úplně přestanou věřit, že vás budou chtít poslat do blázince, že toho na mámu bude prostě moc.

Píšete, že se dozví, že jste cvok. Je to tedy tak, že sama sebe teď vnímáte jako „cvoka“ a bojíte se, že by vás opravdu mohli „zavřít do blázince“? Bojíte se, jak okolí (rodiče, lékař) ohodnotí vaše chování a psychický stav?

Možná by vám pomohlo vědět, že to, že se sebepoškozujete, není hned důvod k hospitalizaci na psychiatrii. Ano, i to se děje, ale spíše v případě, že sebepoškozování je tak rozsáhlé, že ohrožuje dotyčného na životě. Z toho, co popisujete, se zdá, že dokážete do určité míry tohle chování ovládat a jste schopná si určitý čas vůbec neubližovat. Sebepoškozování se pak obvykle rozjede znovu ve chvíli, kdy jste vystavená nějakému velkému stresu nebo vnitřnímu napětí. Což by mohla být právě i ona zmiňovaná prohlídka.

Určitě by bylo fajn, kdybyste na to nemusela být sama. Kdybyste našla odvahu se svěřit a najít pomoc dřív, než to „praskne“. Nevím, jestli si umíte představit, že byste se zeptala mámy, jestli by s vámi nezašla do nějakého psychoterapeutického centra, že byste chtěla s někým mluvit o tom, co se ve vás děje. Není nutné hned říkat, o co přesně jde.

V každém případě nejste cvok, kterého je třeba hospitalizovat. Jste mladá žena, která prožívá obtížné období. Vnitřní tenzi, kterou zažíváte, pak uvolňujete prostřednictvím sebepoškozování. Jde o to, najít jiný způsob, jak zpracovat vaše pocity a nemuset v tom dál pokračovat. Nebo změnit něco ve vašem okolí, co by k tomu dopomohlo. To jde i formou návštěv u psychologa nebo psychoterapeuta.

S tátou si nerozumíte a o mámu se bojíte, staráte se o ni. Říkám si, že je důležité mít někoho, kdo se bude starat o vás. Neznám vaši rodinu ani rodiče. Možná by máma přece jenom mohla být vaší oporou, kdybyste se zkusila o ni opřít. A kdyby ne, hledejte dál ve vašem okolí. Řekněte si o podporu a o pomoc. Už tři roky jste na to sama. Ve dvou se to přece jen lépe táhne.

Držím palce.

Irena Teichmanová

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.