Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Odmítaná

Je to peklo, nebo dar – mít mámu?

V posledních letech, kdy jdu cestou hlubšího sebepoznávání a snažím se život a realitu, kterou vidím, uchopit nějakým způsobem vědomě, ze mě vyplouvá veliká bolest, na kterou neustále narážím.

Zhruba do svých dvaceti let jsem žila zřejmě normální život. Všechno tomu nasvědčovalo. Ačkoliv mně nebylo jasné, proč trpím neustálým pocitem viny, který byl podivně spjatý s mou mámou.

Taky jsem nevěděla, proč se mi tak často chtělo umírat – zvlášť v pubertě byly myšlenky na sebevraždu jediná útěcha, co mě paradoxně držela při životě. Jenže já byla velmi úzce spojená s érou romantismu, knihy toho slohu jsem milovala a hltala, a tak možná i proto jsem nějak nabyla dojmu, že můj chronický stav a žal je vlastně v pořádku.

Pravda se dere ven

To, že je něco špatně, mi došlo při jedné transcendentální zkušenosti při drogovém experimentu. Byl to hluboký zážitek, při kterém jsem jasně uviděla, že svůj život neovládám já, ale je ovládán mojí mámou. Dokonce ze mě vypadla věta, kterou si tak živě pamatuji: „Máma je soudcem mého života.“ Taky ze mě vytryskla obrovská nenávistná vlna směrem k sobě samé a v ten moment jsem nechtěla existovat.

Vnímám to tak, že díky té látce se urychlilo a probudilo něco, co by jinak ještě spoustu let mohlo spát a mohlo by se jevit, že vše je ok. Jenže spodní vody by probublávaly…

Celá ta noční událost odstartovala hodně vyostřený vztah s mámou, protože jsem si začala přiznávat všecku tu bolest, ze které jsem ji vinila. Všecku tu nelásku a chlad, které od ní pamatuji. Taky ten pocit znásilnění, když mě nutila být nejlepší v tom a pak v tom…

Obviňování byla první fáze. Syčela jsem na ni nenávist a kruté hádky, které mě jen vyčerpávaly, se staly velmi častými. To trvalo pár let.

Pak jsem se vydala do vod duchovních. Krásně se to propojovalo s mojí celoživotní vírou v nekonečný proud života, neustálého vzniku a zániku. Celý život v sobě věřím, že je tu něco, co nás přesahuje. Poslední dobou to nazývám Prostorem a tím prostorem myslím i nás samotné – Prostor v nás a my v něm.

Na nějaký čas jsem ulítla a kdekdo by mě asi nazval „sluníčkářem“. Všecky ty semináře a poučky byly jak balzám na duši! A tak jsem jela na duchovním speedu a bolesti zase moc nevěnovala pozornost. Na dlouhý čas jsem si dokonce myslela, jak už mám všecko vyřešeno, a vzpomínala se soucitem na svoje depresivní období tehdy v pubertě.

To, co zašlapeš, nezmizí

Jenže ouha. Něco, co jsem v sobě celý život cítila a co tiše probublávalo jako podzemní voda, ve mně už pár měsíců jede jako jedna veliká vlna. A zase ta máma v tom!

Poslední týdny jako divák obrácený na jeviště pozoruji smutnou divadelní hru, kdy Svatava se bojí udělat krok, aniž by to schválila její máma… Kdy Svatava se vydá doleva, protože to řekla její máma, ačkoliv její srdce plesá při představě, že by šla doprava…

V periodách, ve kterých je to mezi námi bolestně vyhrocené, si vzájemně píšeme opravdu ošklivé zprávy. Já jí pořád nedokážu odpustit, jak může někdo svoje dítě tak podmínečně milovat. Pořád ji viním za to, že mi nedokáže říct, že jsem v pořádku a že jsem jako člověk neselhala.

A v téhle periodě píšu tento text. Poslední dva dny je mi, jako by mi někdo nožem vrtal v srdci. Ani jsem netušila, že člověk může tolik plakat, ale všecka ta bolest neustále zůstává…

Překroč ten zvyk

No a v těchto chvílích jsem měla takový zvyk. Metaforicky zabalit život. Vykašlat se na vše, po nějaké „povinné denní činnosti“ jít spát a v depresích se utápět ve svém žalu. Dnes mi poprvé v životě došlo: a komu tím prospívám, když sabotuju svůj život? Místo vnitřního obviňování svojí mámy se začínám ptát sama sebe: „Co mě tahle situace může naučit?“

Mám dvě možnosti. Můžu jí uvěřit. Přistoupím na to moudro, že mámy mají vždycky pravdu. Takže pokud chci být doceněná, půjdu cestou, jakou ona by si přála. Co se mi při tom děje na těle? Zvedá se mi žaludek. Proč? Protože by to znamenalo popřít svoji vlastní podstatu a pravdu. Znamenalo by to přistoupit na to, že pouze pokud budu žít obraz svojí mámy, tak za něco jako člověk stojím.

Nebo: Můžu se konečně naučit věřit pouze sama sobě. Poprvé v životě můžu převzít plnou odpovědnost za sebe samu, za svou jinakost oproti své mámě, a mít tu „jinakost“ ráda. Protože to jsem já. To je moje podstata. Jsem to já se svou ženskou křehkostí a přitom sílou. Jsem to já se svou laskavostí. Jsem to já… Co se mi přitom děje na těle? Cítím na srdci radost. K tomu asi netřeba více komentářů.

Využívejte celý web.

Předplatné

Když jsem byla trošku esotericky ulítlá, měla jsem tendence nebrat žádnou reflexi k mé osobě a všecko shodit tím „ten druhý má problém“. Teď chci skloubit výše zmíněnou variantu č. 2, tj. vykašlat se na to, abych doslova věřila své mámě ten příběh o tom, že jsem jako člověk selhala, ale zároveň se inspirovat tím, co se říká o zrcadlení.

Že vztah s mámou je jako vztah se sebou, se svými stinnými stránkami. Že všechno, co na ní nemám ráda, se zároveň týká i mě, jsou to moje vlastnosti. Musím říct, že když jsem si zcela upřímně přiznala, co nejvíc mi na mojí mámě vadí, s těžkým srdcem jsem kriticky musela uznat, že i já disponuju přesně těmito vlastnostmi.

Takže jak to je?

Je máma mým největším prokletím (přesně takto jsem to dlouhý čas vnímala), anebo je vlastně velikým darem, díky kterému můžu integrovat svoje odmítnuté stíny – závist, nenávist, přehnanou kritiku? Nezní to moc přitažlivě, že i tohle v sobě mám, že ne…

Ale taky můžu víc zrát, protože se naučím stát na vlastních nohou? A naučím se prvně věřit sama sobě a pak názoru druhých? Co když je to celé dar a výzva, abychom zakusily sílu svého vlastního přesvědčení? Sílu sebe samých?

A až přijde čas, taky zakušení daru odpuštění a navrácení se zpět maminkovské náruči s láskou… Ať už je ta žena jakákoliv.

Svatava, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e-mail redakce@psychologie.cz.

Diskuse 0

Nejlépe hodnocený komentář: