Dobrý den, je mi 30 let.
Posledních deset let jsem trávila s nějakými přestávkami v zahraničí, kam jsem odešla za studiem, ale i abych byla co nejdál od rodičů, se kterými jsem moc nevycházela. Teď jsem ale dostala práci v rodném městě, takže jsem se vrátila.
Mám skvělého partnera, se kterým si rozumíme, podporujeme se a vážíme si jeden druhého. Chtěli bychom se příští rok vzít. Ale já ten vztah držela úmyslně daleko od rodiny, protože jsem nechtěla, aby jejich telefonáty a křik do vztahu zasahovaly.
Můj nastávající vyrostl v naprosto harmonické a milující rodině, takže trvá na tom, že přijde požádat o ruku k nám domů. Já se toho ale hrozně bojím. Rodiče jsou výslovně proti vztahu s cizincem a přítel je z Latinské Ameriky (Ale já žila taky hrozně dlouho mimo republiku, tak kde jsem toho Čecha měla hledat?).
Mámě, se kterou máme lepší vztahy, jsem to už řekla. Reagovala hysterickým pláčem a hrozila sebevraždou, ale potom to odmávla s tím, že mě stejně brzy opustí, jako opustil můj otec ji, a že já stejně nejsem schopná hlubokého citu. Otec to ještě neví a bojím se, že by tam mohlo dojít kromě křiku a urážek i k fyzickému napadení ze strany otce. Já samozřejmě budu stát při svém muži, ale přála bych si, aby rodiče o svatbě věděli a aby to vše proběhlo alespoň korektně bez urážek, vyhrožování a křiku. Já jsem jejich svět nechtěla, udělala jsem si vlastní, kde nikdo po nikom neřve, a už jsem těm jejich tlakům dost odvykla.
Poradíte, jak to komunikačně zvládnout?
Ester
Názor odborníka
Dobrý den, Ester,
vztah mezi rodiči a dětmi je velmi dynamický proces a prochází řadou vývojových stádií. U jednoho z nich, u stádia emancipace, se s dovolením krátce zastavím, protože se zřejmě týká právě vašeho problému.
Je to období, které završuje proces výchovy a péče rodičů o dítě. Období, kdy se děti stavějí na vlastní nohy a přebírají zodpovědnost za svůj život na sebe. V této etapě dochází k přerodu vzájemných vztahů z asymetrického uspořádání (kdy rodič má ve vztahu víc zodpovědnosti, povinností, ale i svobody a moci, než dítě) na uspořádání symetrické, opřené o vzájemný respekt a rovnocennost obou stran.
Klíčovým úkolem potomka je ustát si svou svobodu a naučit se nést za sebe a svá rozhodnutí zodpovědnost, hlavní výzvou pro rodiče zase je přijmout fakt, že jejich dítě má vlastní představu o svém životě, která se od té jejich může výrazně lišit, naučit se respektu a důvěře v jeho vlastní rozhodnutí a dovolit mu dělat vlastní chyby.
Tento proces se často neobejde bez obtíží. Zvyk je železná košile a zažité vzorce tak rodiče mění často jen velmi neochotně. O to víc, že je nová situace vrhá do nejistoty. Pořád před sebou vidí toho malého prcka, který je na jejich péči závislý a nevědí, jak se k němu chovat, když zčistajasna dospěje. I když totiž rodiče racionálně vědí, že jejich syn, či dcera dospěli, přijmout tuto skutečnost a naučit se podle ní chovat, často chvíli trvá. A v tomto období dochází k mnoha třenicím a konfliktům, kterými je ale třeba se společně prokousat, aby mohly vzájemné vztahy přejít na novou rovinu.
Vy jste vyřešila tyto třenice odchodem do zahraničí, což je elegantní způsob, jak se této konfrontaci v maximální možné míře vyhnout. Vytvořila jste si svůj vlastní svět, daleko od rodičů, jejich představ a očekávání. Dokud jste rodiče držela od svého života dál, mohlo toto řešení docela dobře fungovat. Ale pokud mají mít rodiče ve vašem životě své místo, musíte si vyjasnit své role v nové situaci, jinak se váš vztah s rodiči nehne z místa.
Deset let jste daleko od rodičů zrála, vyvíjela se a opakovaně prokazovala, že se o sebe umíte postarat, na podstatě vztahu s rodiči se ale v této době změnilo asi jen máloco. Pro ně jste zůstala dítětem, kterému mají právo říkat co by mělo a nemělo dělat, jak by mělo a nemělo žít. Dítětem, kterému mohou plánovat život podle svých představ a přání. A asi to nemyslí nijak zle, chtějí pro vás to nejlepší. Jen si to nejlepší představují po svém. Nebyli svědky vašeho zrání. Zatím nepochopili, že jediný člověk, který ví, co je pro něj nejlepší, jste vy sama. Zatím nebyli konfrontování s nutností přijmout vaši svébytnost a samostatnost.
Ale z textu vašeho dopisu usuzuji, že i vy jste částečně ustrnula v submisivní roli “poslušné dcery”. Snad proto vysvětlujete, proč jste nemohla vyhovět rodičům ohledně národnosti svého partnera. (Narážím na kontext věty: “Ale já žila taky hrozně dlouho mimo republiku, tak kde jsem toho Čecha měla hledat?”) Když obhajujete svou volbu partnera, působí to, jako by skutečnost, že váš přítel, coby cizinec, není ten správný partner podle gusta vašich rodičů, bylo vaše selhání, které je třeba omluvit.
Možná se rodiče opravdu budou cítit zklamaní, a budou vás obviňovat za to, že jste nedostála jejich očekáváním. Pokuste se ale naslouchat tomu, co uslyšíte za případným křikem, či výčitkami. Možná zjistíte, že to co se jeví být urážkami, je pod povrchem obyčejný lidský strach – ať už strach o vás, nebo třeba strach a nejistota z neznámého. Zjištění, že se vaši rodiče prostě jen bojí, vám může pomoci nereagovat na nešťastně formulovaný obsah jejich slov, ale právě na jejich pocity, tedy na to, co se vám skutečně pokoušejí sdělit, i když jim to moc nejde.
Tyto jejich pocity jsou odrazem jejich vnitřního světa. Ať už budou tvrdit cokoliv, ve skutečnosti se nezklamali ve vás, zklamali se v očekáváních, která si sami vytvořili a teď se s tím snaží vyrovnat. Pokud pochopíte tuto skutečnost, váš pocit provinilosti zmizí a s ním i tendence k přebírání zodpovědnosti za pocity druhých. A bez nich bude snazší postavit se před rodiči rozhodně, ale láskyplně za sebe a svá životní rozhodnutí.
Využívejte celý web.
PředplatnéAsi neexistuje způsob, jak se stoprocentní jistotou zajistit, aby nadcházející události proběhly klidně, bez výčitek a urážek. Nad chováním vašich rodičů máte a budete mít vždy jen malou moc. I se vší snahou o vstřícnou komunikaci a pochopení tu zásadní roli bude hrát jejich osobnostní zralost. Tu neovlivníte a s tím se nedá dělat nic jiného, než se s tím smířit. Co ale ovlivnit můžete, jste vy – vaše záměry a vaše jednání. Pokud zaměříte svou pozornost právě na své jednání a jeho důvody a smíříte se s tím, co ovlivnit nemůžete, rozváže vám to ruce, a dodá potřebnou jistotu.
Dejte rodičům jasně na srozuměnou, že si za svými životními rozhodnutími stojíte. Vysvětlete jim, ideálně sama a předem, že jim s přítelem chcete dát možnost sdílet s vámi vaši radost a být tak součástí vašeho života. Že toto je váš vstřícný krok, váš vklad do budoucích vzájemných vztahů. A že teď je i na nich, zda udělají také vstřícný krok tím, vaše rozhodnutí ohledně partnera přijmou a budou respektovat. Na této ochotě vyjít si vzájemně vstříc z velké části závisí, jaké vztahy spolu budete udržovat nadále.
Jak to dopadne, záleží pak už především na nich. Ale ať už bude výsledek jakýkoliv, bude to s vědomím, že jste udělala vše, co jste v danou chvíli mohla a že jste před touto obtížnou výzvou necouvla. A to je to skutečně podstatné.
