Dobrý den,
moje otázka zní: Jak se chovat k lidem s depresí?
V tomto životním příběhu jsem já, kdo depresí trpí – konkrétně depresí v zátěžové situaci. Trvá to už zhruba rok a velmi záhy, kdy se začaly projevovat depresivní příznaky, jsem vyhledala pomoc a navštěvuji psychiatra. Nedávno jsem začala navštěvovat také psychoterapeuta.
Dost na sobě pracuji a paradoxně se posouvám mnohem rychleji než celých 32 let před depresí. Hodně mi pomohlo, že mi mé stavy někdo pojmenoval a já si vědomě připustila, že mi sice něco je, ale je možnost s tím pracovat.
Velmi mi také pomáhá blízký přítel, není to partner, ale máme spolu úzký vztah a tohoto přítele jsem poznala krátce po diagnostikování deprese. Je to člověk, který na sobě pracuje a zajímá se o sebepoznávání se. Mnoho věcí mi za relativně krátkou dobu zvědomil a stal se jakým si průvodcem na mé cestě.
Vše funguje do chvíle, než mě přepadne ataka, což je naštěstí stále méně. V těchto stavech nejsem schopna reálně fungovat, jsem úzkostná, sedím a dívám se do blba, vše je špatně, jsem unavená a podobně. V těchto chvílích můj velmi racionální přítel začne klást otázky a chce mi zvědomit mé stavy, ale snažím se mu vysvětlit, že v těch chvílích nechápu ani sama sebe, natož jeho otázky, a už vůbec nejsem schopná přijít na odpověď.
V těchto situacích mi velmi často pokládá otázku: Jak se mám k tobě tedy chovat a co by ti pomohlo? Ale já sama to nevím, protože mám sama problémy odpovědět si, kdo jsem, co chci a co by mi mohlo pomoci. Proto žádám o radu vás. Ani já a ani on nevíme, jak by se měl ke mně chovat, každopádně vím a vnímám, že tak, jak se ke mně chová při atace teď, je pro mě příliš tvrdé a necitlivé…
Iva
Názor odborníka
Milá Ivo,
snad rozumím správně, že vám je dvaatřicet let (pokud počítáte trvání svého posunu po úsečce života od momentu narození).
Co z vašeho psaní není úplně jasné, je, zda jste léčena psychiatrem i medikamentosně, tedy zda užíváte antidepresiva. Nevím ani, zda vám diagnostikoval tzv. unipolární depresi, jíž se říká endogenní (protože se za její příčinu považují vnitřní faktory – genetika a z ní plynoucí biochemické, neurotransmiterové mozkové odchylky), v kontrastu k depresi reaktivní, která je, jak už plyne z názvu, reakcí našich osobností, často takzvaně predisponovaných čili více zranitelných, na složité životní události. Trvání vaší deprese víc nasvědčuje druhé možnosti, ale klidně to může být jinak.
Depresivní reakci na svět a život máme v naší psychické výbavě všichni, a někteří touto cestou dospějeme až k těžké depresi, připomínající hloubkou i příznaky tu „endogenní“. Rozdíl mezi oběma je zejména v přístupnosti psychoterapii, resp. v typu psychoterapeutického přístupu.
Endogenní, „biochemická“, „hormonální“ deprese (je ale nutno podotknout, že i u deprese jako reakce na svízelnou životní situaci nastane změna v koncentracích neuromediátorů, hormonů, dokonce dle některých výzkumů i v anatomické stavbě mozku) má svůj rytmus, který je potřeba spíše akceptovat, než ho „lámat“. Spíše se s depresivními propady naučit žít, neztratit v nich sebe a svou motivaci žít, než se vyčerpávat snahou nebýt smutný, být aktivní a plodný. V tom je i prospěch psychoterapie v depresivních fázích – bývá podpůrná. Největší chybou v těžké depresivní fázi je snaha – většinou začínajícího, nezkušeného terapeuta – za každou cenu pacienta aktivovat. (Kdybyste mě v noci vzbudila a zeptala se, za co se za svou psychiatrickou praxi nejvíce stydím, zaručeně si vzpomenu na mladou obézní slečnu v těžké depresivní fázi, se kterou jsem, krátce po promoci na lékářské fakultě, dlouze rozebírala, že se nesmí tak opouštět, že se má víc aktivizovat, hýbat a snažit).
Reaktivní deprese – pokud tedy nedosahuje takové hloubky, že už je od té „primárně biochemické“ neodlišitelná – samozřejmě také dobře reaguje na podpůrný přístup, ale na to, aby se sklon k ní nefixoval, aby se člověk ze svých opakujících se depresí jako „řešení“ životních trablů vymanil, je naopak potřeba hnout osobnostní reaktivitou, nepřínosnými obrannými mechanismy a vůbec tím, co fixuje depresi a nedovolí posunout se v životě dál. To vše zajisté v době, kdy na tuto práci se svou osobností člověk má kapacitu a energii. Pokud je vám natolik špatně, že nemáte ani sílu vstát z postele nebo si natřít chleba máslem, nepomůže v naprosté většině případů ani nejlépe míněná rada typu „vstávej, nesmíš se té depce poddávat“. I smutek, pasivita a paralyzovaná nečinnost mají v našich životech své místo, bývají tím dnem, ze kterého se pak odrazíme.
Až si říkám, že váš blízký přítel a pomocník v nouzi možná má trochu problém s nečinností a se situacemi, které nemá pod kontrolou, se kterými nemůže aktivně hnout… Přesto a zejména – díky za každého přítele, který rozumí, který podpoří! Ať už v depresi, úzkostném stavu nebo jakémkoli jiném těžce únosném emočním stavu. Máme v něm pomocníka, a jistě zároveň i někoho, přátelství s kým je dalším z důvodů, proč stojí za to bojovat za osobnostní harmonii, emoční vyrovnanost a vnitřní sílu – aby naše přátelství mohlo být stvrzeno nejen těžkými časy a trápením, ale i vyrovnaností sil, harmonií mezi dáváním a přijímáním, obyčejným lidským souzněním, prostým sdílením příjemného životního pocitu. S takovým emočním zázemím se pak lépe zvládá cokoli. I těžká deprese.
Andrea Platznerová
