Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Jak si vybrat správnou cestu? Co je pro vás hlavním zdrojem naplnění?

21. 10. 2013

Dobrý den, je mi 27 let, mám vystudovanou VŠ, mám dobrou práci i rodinu, která je mi oporou. Přesto nemám spokojený život. Přesto mi v životě chybí něco, co by mě naplňovalo.

Před nějakou dobou jsem se rozhodla pro životní změnu a opustila jsem po dlouhodobém vztahu svého bývalého přítele.

Tenkrát jsem si myslela, že se mi konečně otevřela ta správná cesta, vidina sňatku, potomka, spokojeného života.

Dnes je ale vše jinak. Partnera jsem neopustila, ale cítím stále větší a větší potřebu litovat rozhodnutí, vzpomínat, jak jsem se měla skvěle a nic mi v předchozím vztahu nechybělo. Můj současný přítel na mě často křičí, ponižuje větou: „Nech si ty blbý kecy.“ Slýchávám vulgarismy, výhružky, že mám opustit byt a že se rozcházíme.

Po té době, co jsme spolu, jsem si na to dokázala zvyknout. Vím, že po hádce přijde a omluví se, ale k čemu je mi omluva, když nevidím nápravu? Asi se naskytla otázka: „Proč takového člověka neopustí?“

Nejde to. Přijde mi, že mi dává do jídla prášek závislosti a tím má jistotu, že neodejdu. Když ho nepopadne amok, tak je milý, gentleman, směju se s ním… Ale z vteřiny na vteřinu, kdykoliv – ráno, večer, odpoledne – může přijít jízlivost, hrubost…

Je ze mě troska. Často mě popadá hysterický pláč, neustále si opakuji, že za všechno můžu já (já jsem vyvolala hádku, já jsem byla jízlivá, to jsem neměla a nebo naopak měla…).

Chci najít odvahu, chci vrátit čas, nechci litovat… Ale může mi někdo vlastně poradit, jak se to dělá? Nebo je to jen na mně?

Petra

Názor odborníka


První věc, která mě zde zarazila, je právě způsob, jakým píšete o důležitých aspektech svého života (rodina, práce a sebeuplatnění) v souvislosti s tím, že vám chybí něco naplňujícího. O partnerství pak mluvíte jako o možné „správné cestě“, o něčem, v čem by bylo, podle vašich slov, možné realizovat „spokojený život“. Nechci v žádném případě popírat, že partnerství a založení rodiny jsou pro většinu lidí jedním z pilířů naplněného života, na druhou stranu se mnou asi budete souhlasit, že to není to jediné, co může dát člověku pocit naplnění a smyslu.

Proto se vás v duchu ptám, co je pro vás v životě hlavním zdrojem naplnění. Je to partnerský vztah, vidina rodiny? Není nic špatného na tom, pokud to tak vnímáte, ale může být problematické, pokud byste žila v představě, že vám ono naplnění (alespoň zčásti) nemůže přinést i něco jiného. Zároveň si kladu otázku – pokud by pro vás byl hlavní nadějí na spokojený život a naplněný vztah, jaké to klade nároky na (jakéhokoli) partnera a jak se v tom ten druhý může cítit?

Důvod, proč se na to ptám, možná tušíte – píšete, že jste ve vztahu, který je pro vás nevyhovující, partner se chová nepředvídatelně, odmítavě, agresivně. I když má své „světlé chvilky“, sama vnímáte, že pro vás za těchto podmínek není dobré ve  vztahu zůstávat. Máte však pocit, jako byste na partnerovi byla závislá a jako by ta závislost nějak pramenila v něm – že ve vás vzbudí naději svým milým chováním (a tak vám dává onen „prášek závislosti“). Použila jste hodně zajímavou metaforu, líbí se mi a chápu, že můžete mít takový pocit.

Ale dá se na ni podívat i z jiného úhlu? Že jste to vy sama, kdo si do jídla sype nějakou substanci, která vás zas a znova drží tam, kde nejste spokojená a kde se vám nedostává láskyplného a hlavně slušného zacházení? Že to uděláte pokaždé, když vidíte záblesk naděje, že by to mohlo fungovat, zapomínáte na to zlé a zvykáte si na to. Možná vás k tomu nutí to, že jste do tohoto vztahu vložila tolik představ o své budoucnosti, přesunula jste do něj veškeré naděje o naplnění svého života. Možná se bojíte (byť třeba dočasné) samoty. Takových „možná“ je spoustu. Tím vás v žádném případě nechci obviňovat. Chci jen říct, že se často držíme svých představ a nadějí tak silně, že jsme schopni snášet i to, co pro nás není dobré a zdravé. Pak můžeme vidět okolí jako to, co „nám to dělá“. A že by bylo dobré zamyslet se nad tím, co vlastně od života chcete, prozkoumat, co vám přináší naplnění a radost a co je pro vás naopak neakceptovatelné.

A když jsme u toho obviňování, myslím, že by tu mělo zaznít něco, co vnímám, že sama víte – v dobrém partnerském vztahu není pro vulgarity, útoky a vyhrožování místo. Pokud se k vám někdo takto chová, je třeba to aktivně řešit. Tady naopak není na místě vkládat odpovědnost na svá bedra nebo hledat důvody v nějaké „provokaci“. Což mě vede k další otázce, která mě napadla, když jsem četla váš dotaz – co teď vlastně chcete, Petro? Chcete ukončit současný vztah, toužíte se vrátit k bývalému příteli? Chcete ve vztahu zůstat a pokusit se ho nějak zlepšit? Píšete, že chcete najít odvahu – k čemu? Jen si domýšlím, že patrně k ukončení vztahu stávajícího. Nevím, jak dlouho ve vztahu jste, ani co k současnému příteli cítíte. Důvody, které vás vedly k ukončení vztahu předchozího byly patrně dost podstatné – vracet čas by tedy asi nemělo smysl.

Závěrem vašeho dotazu se ptáte, jestli na to všechno musíte být sama. Samozřejmě, že nemusíte. Vnímám, že teď se asi hlavně potřebujete v situaci zorientovat a teprve si ujasnit, co byste vlastně chtěla a co by pro vás bylo dobré. Otázky, které si kladete, se týkají hlubších témat než jen nevyhovujícího vztahu – narážíte na pocit naplnění v životě, spokojenost, smysluplnost. To nejsou věci, které by nám mohl zajistit někdo jiný, nebo které nám zaručí jakýkoli partnerský vztah (i když k tomu samozřejmě mohou významně přispět). Myslím, že významné jsou teď pro vás dvě věci:

  • Je třeba nějakým způsobem řešit to, s čím se potýkáte v partnerském soužití. Pokud byste se rozhodla ve vztahu zůstat, pak bych vám doporučila zkusit si s partnerem promluvit o možnosti párové terapie. Hlavně vzhledem k tomu, že způsob, jakým komunikujete, už trvá tak dlouho, že by bylo obtížné, abyste si s tím poradili sami.  To je jeden možný zdroj podpory; píšete také, že máte rodinu, která je vám oporou – nebojte se tedy tuto oporu využít, a to jak v případě, že se rozhodnete vztah neukončovat, tak i tehdy, pokud ho ukončíte. V případě, že by se ve vztahu s partnerem nic nezměnilo, bych vám s informacemi, které jste mi poskytla, nedoporučila v něm zůstávat. To je ale něco, co jste nastínila i vy sama, jen je pro vás teď těžké odejít.

  • Služeb odborníka můžete samozřejmě využít i sama. Tím se dostávám k té druhé věci, a to k prozkoumání svého nitra, vlastních přání a očekávání. Myslím, že by vám to mohlo být velmi nápomocné pro zorientování se v sobě samé, v tom, co potřebujete, co vás naplňuje a co od života a od druhých vlastně očekáváte. Zároveň by pro vás s podporou terapeuta mohlo být snazší ukončit stávající vztah, pokud se pro to rozhodnete.

Ptáte se, jestli vám může někdo poradit, nebo jestli je to jen na vás. Dobrých rad můžete dostat bezpočet, a také patrně dostanete. Ale odpovědi na důležité otázky našeho života se skrývají zase jen v nás samých. Pokud se rozhodnete pro návštěvu psychoterapeuta, budete mít tu výhodu, že nebudete na jejich hledání sama.

Přeji vám hodně síly.

Alena Černá

Diskuse 0

Alena Černá

Psycholožka, psychoterapeutka

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.