Pokaždé, když v komunikaci s bývalým manželem (týkající se organizace času našich společných dětí) vymezím hranice svého prostoru a jasně specifikuji své stanovisko či požadavek, dozvím se nakonec, že moje manipulativní požadavky nebude již akceptovat.
Nerozumím tomu. Pořád si asi myslí, že naše dospívající dcery jsou figurky na šachovnici a já s nimi manipuluji, jak chci. Nevěří jim ani mně, že tomu tak není, a vidí mne jako zdroj a důvod toho, že se jejich vztah po rozvodu pokazil.
Nejsem schopna mu nastínit, že to tak není, a moji snahu o obstojnou porozvodovou komunikaci tímto dost ztěžuje. Odstěhoval se od nás 200 km a o rozvod zažádal on. Než to vzdám, je prosím nějaká obecná cesta, jak toto jeho vnímání situace otočit? Všem by se nám dost ulevilo.
Siwa, 43 let
Názor odborníka
Dobrý den, Siwo,
díky za váš dotaz. Prvním a nezbytným prvkem při nápravě a upevňování vztahu je pozitivní motivace všech zúčastněných. Při dobré vůli a snaze navzájem se slyšet lze úspěšně vykomunikovat i leccos obtížného. Občas je k tomu potřeba třetí osoby, k čemuž je možné využít nějakého mediátora. To může být klidně párový terapeut nebo odborník zabývající se vyloženě mediací.
Konec partnerství s sebou bohužel často nese různé negativní emoce, které někdy přetrvávají roky a desetiletí. Vztek, smutek, pocit nepochopení, či dokonce zneužití, neschopnost oprostit se od křivd skutečných či domnělých. Ale také zahanbení, strach z budoucnosti a mnoho dalšího. To vše komplikuje další fungování při společné výchově i jiném kontaktu.
Píšete, že nejste schopna svému bývalému nastínit váš pohled na to, kdo vztah dětí s ním po rozvodu pokazil. Netuším, jakou cestou jste se mu snažila svoje vnímání situace vysvětlit. Každopádně obecnou cestou je trpělivost a důkaz podávaný průběžně v čase. Takový důkaz obsahuje mnoho složek.
- Jak o svém bývalém muži mluvíte s dcerami a před nimi?
- Radíte se společně ohledně výchovných postupů a rozhodnutí ohledně dcer, nebo se komunikace o dětech smrskla na to, kdy a kde si je přebere?
Parťáci při výchově
Domnívám se, že už není podstatné, kdo koho opustil a proč. Důležité je, že sice už nejste partneři, ale stále oba zůstáváte rodiči a měli byste mít podíl na důležitých rozhodnutích. Nejspíš máte výhradní péči. To však neznamená, že by měl být bývalý partner vynechán. Možnost podílet se je významná nejen prakticky, ale též psychologicky.
Pokud partner – i když děti nemá v péči – vnímá, že ho vidíte jako parťáka při výchově, může (a samozřejmě nemusí) být snáze přístupný při komunikaci obecně. Možná, že to takto zavedeno máte, bohužel nemám dost informací. Také je samozřejmě možné, že bývalý manžel takovou starost a zodpovědnost odmítá, což se někdy stává.
Využívejte celý web.
PředplatnéJednostranný zájem při rozhodování ohledně dětí vnímám negativně jak pro komunikaci mezi bývalými partnery, tak pro vztah s dětmi. Ty potřebují cítit zájem nejen tehdy, když je zábava a legrace, ale i když jde o vážné či každodenní obtíže a provozní věci. Vzdálenost 200 km není samozřejmě pro podílení se na výchově ideální.
S přáním všeho dobrého
Petr Jarolímek
Pomohl vám článek?
