Zdravím vás,
je mi 29 let a přibližně před půl rokem jsem poznal, že jsem celou dobu žil život, který nadále žít nechci.
Přesněji, žil jsem od dětství podle představ jiných, v přetvářce vůči sobě i druhým.
Vyrůstal jsem na vesnici pod přísnější výchovou, chyběl mi pocit přijetí rodiči. Cítil jsem, že nejsem stejný jako ostatní (já I vs. ostatní E), což mi bývalo při různých příležitostech vytýkáno. Byl jsem srovnáván s druhými (neumíš to, jsi takový, zkus být jiný…). Od té doby jsem vystupoval vůči světu způsobem mi cizím. Časem jsem tento způsob přijal za své já.
Před oním půlrokem jsem se zamyslel nad sebou a nad minulostí. „Donutily“ mě k tomu moje úzkosti (léčil jsem se s GAD). Teď jsem sám se sebou spokojený, snažím se směřovat tam, kde se cítím být sám sebou, dělat věci, co mě baví, naplňují.
Co mě však trápí jsou výčitky spojené se změnou. Problém je, že se svou změnou dost nabourávám představy blízkých o mně. Mám výčitky, které se dělí na:
a) Pokud budu dělat dále to, co nechci, přízpůsobím se přáním druhých, budou se mnou spokojení, ale zklamu sám sebe.
b) Pokud se budu realizovat v tom, co mi je vlastní a co mě baví, budu spokojený já, ale mám výčitky, že je to na úkor druhých, před které postavím SVÉ zájmy.
Jsem na rozcestí, chci si vybrat stezku skutečného já, kterou jsem si už vybral a krátký kousek ušel, avšak stezka přetvářky je moc blízko na to, abych tou svou zvolenou mohl jít bez pochyb a zmíněných výčitek.
Za možnou radu vřele díky.
Jakub
Názor odborníka
Dobrý den,
děkuji za dotaz i za důvěru.
To, co popisujete, je poměrně časté dilema, které přivádí klienty do ordinací psychoterapeutů. V klasickém psychoterapeutickém jazyce bychom spíše než dilema řekli konflikt.
U vás bychom těch konfliktů mohli postupně popsat několik – včetně jejich důsledků. Nejprve jste byl jiný, než očekávalo vaše okolí, což vedlo k tomu, že vás odmítali (nepřijímali takového, jakým jste byl). Tak jste se pokusil přizpůsobit, což sice nejspíš vedlo k tomu, že vás začalo více přijímat okolí, ale zase jste nemohl přijmout vy sám sebe.
A pokud jednáme sami proti sobě, zpravidla se nám to vymstí. Někdo onemocní tělesně, někdo dostane deprese, někdo úzkosti. A to se stalo vám.
Nabízíte dvě možnosti: a) (řídit se přáním ostatních) a b) (řídit se sám sebou). Vaše okolí vás tlačí do a). Vy sám byste raději b). Problém je, že vaše b) je do značné míry kontaminováno tím a). I když se totiž chováte podle b), vaše myšlení se pořád řídí a). Okolí Vám říká, že když se nebudete řídit přáním druhých, jste špatný. Vy se sice dokážete řídit sám sebou, ale zároveň pořád věříte premise dané předchozí větou.
Kdybyste byl můj pacient, snažil bych se s vámi pracovat na jejím zpochybnění. Je to totiž nesmysl. Pokud nekradete, nevraždíte, či nezneužíváte malé děti, můžete si dělat, co chcete. Má to ale malý háček. Všechno má svou cenu a za vše musíme něčím zaplatit. Za rozhodnutí řídit se svými vlastními přáními a ne přáními ostatních se někdy platí samotou. To je cena, kterou hodně lidí není ochotných zaplatit. Je jen otázkou, co si vyberete vy. Zda společenství s těmi, kdo vás chtějí měnit podle svého vkusu, nebo dočasnou samotu, která se dá zaplnit těmi, kdo vás přijmou takového, jaký jste.
Jaká bude vaše volba? Držím vám palce, abyste si vybral dobrou cestu a měl odvahu po ní jít. Ať už vyrazíte sám či v doprovodu nějakého psychoterapeuta.
Pavel Král
