Nový audiobook: Kontrola mysli
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Ilustrace: Matěj Lipavský

Zažít se jinak

Potřebujeme nevšednost. Chceme být odlišní, výjimeční. V tom jsme všichni stejní.

13:55
Jáchym Gondáš

Jáchym Gondáš

26. 3. 2021

Stereotyp je pevnou půdou pod nohama života. Mnoho – možná velká většina – z toho, co prožíváme, je ve své podstatě cyklickým opakováním neměnných vzorů. Ovšem jestliže na úrovni fyzických procesů jsme obvykle ochotni tuto stereotypnost života přijmout jako přirozenou danost (málokdo bude znuděně protestovat proti fádnosti svého dýchání nebo srdečního tepu), na úrovni duševního a duchovního života nemá stereotyp příliš dobré jméno. Nebylo to tak vždy.

Po dlouhá staletí byla ambicí člověka především co nejvěrnější reprodukce osvědčených vzorů. Novinky a vybočení byly naopak vnímány jako projevy nerozumu, ztráty orientace a příčiny nevyhnutelného úpadku osobního i celospolečenského. O síle tohoto dávného přesvědčení nás může poučit například studium středověkého umění nebo neúnavná trvalost společenských rituálů.

Když ale v roce 1922 ve své knize Veřejné mínění americký novinář Walter Lippmann použil poprvé slovo stereotyp jako víceméně pejorativní označení rigidních mentálních obrazů, které stojí v cestě živému nazírání skutečnosti, předznamenal tím nastupující éru, která hledá jakýkoliv možný únik z ubíjejícího opakování. Dnes, sto let po Lippmannovi, se stal ze stereotypu už jen otloukánek hodný posměchu. Vyšel z módy a působí anachronicky, stejně jako knihtisk, z jehož pevné tiskové desky je ostatně slovo stereotyp odvozeno.

Mistři nevšednosti

Máločeho se příslušník dnešního všepohlcujícího středu (ve smyslu průniku středního věku a střední třídy) obává víc než zabřednutí do stereotypu. Zdá se, jako by to, čemu se říká kvalita života, záviselo především na dostatečné porci nevšednosti. Když ve zpětném pohledu utváříme vlastní život a jeho smysl, pomíjíme jako nepodstatné všechno to, co je stereotypně cyklické, a zaměřujeme se téměř výhradně na okamžiky vybočení. Z nevšednosti se stala modla, a to jedna z největších model současnosti.

Ponechme pro tuto chvíli stranou, jak vlastně k této proměně vnímání lidského života došlo a jakou roli v ní hrála měšťanská potřeba napodobit identitu a zvyky aristokracie. Docela postačí, když budeme sledovat a přemýšlet, jak touha po nevšednosti tvaruje naši současnost.

V prvé řadě si můžeme všimnout, jak radikálně se změnila rovnováha mezi polaritami práce a odpočinku. Ještě koncem devatenáctého století by málokterý Evropan pochyboval o tom, že smysluplné těžiště lidského života leží na poli práce, kdežto odpočinek je spíše privátní fází, ve které se regenerují síly potřebné k výkonu povolání. Dnes je situace téměř opačná. Práce sice nadále zůstává nezbytnou součástí existence, ta ale svůj bytostný smysl nachází až za její hranicí – v čase a prostoru volného času.

Práce je tak čím dál častěji vnímána jako stereotypní tvorba zdrojů, příprava a pouhá podmínka pro rozvinutí žádoucí nevšednosti, která po ní má následovat. Tento převrat jistě není absolutní a najdeme z něj mnoho výjimek. Přesto je v obecných rysech evidentní.

Myšlenka výjimečného významu volného času přitom není nijak nová. Setkáváme se s ní už v Platónově myšlení. I pro něj platilo, že teprve ve volném prostoru nezatíženém stereotypními úkony může člověk dosáhnout skutečného sebe‑přesažení, skutečné hloubky. Zásadní rozdíl je ovšem ve skutečnosti, že zatímco pro Platóna byla tato možnost aristokratickou výsadou nemnohých, v současnosti se, jak se zdá, má týkat nás všech, nebo alespoň naší velké většiny.

Volný čas se tak stává esencí lidského života. Jedinou jeho částí, která skutečně stojí za pozornost a ospravedlňuje jinak monotónní a bezvýznamné přežívání všedních činností a úkonů. Právě proto je většinová pozornost médií soustředěna na volnočasovost, na motivy nevšednosti a neobvyklosti. Náš status ve společnosti je přímo úměrný přitažlivosti našeho volného času – nebo alespoň virtuálního obrazu, který o něm dokážeme zkonstruovat.

Fotografie z exotické dovolené je fajn, výrazně však získává na ceně, pokud je doplněna o další hodnotu unikátnosti či hlubšího smyslu. Pokud jste trávili léto v Thajsku, neudělali jste chybu. V případě, že to bylo mimo klasické turistické destinace a opepřeno zážitkem aktivního sportu, autentického soužití s domorodci či charitativní aktivitou, postoupili jste již mezi mistry volnočasovosti.

Exploze autenticity

Každý den ovšem netrávíme trekem po Rybářské stezce portugalského pobřeží, introspektivním putováním do už poněkud přeplněného Santiaga de Compostela nebo meditováním v podhůří Himálaje. Zásadním úkolem dneška je proto vnesení atmosféry nevšednosti do drobných přeryvů víkendových dní a odpoledních hodin po práci.

Ani tady, na poli, které je svým opakujícím se rytmem chtě nechtě předurčeno k určité míře stereotypnosti, není monotónnost vítána. Sebekratší odpočinek má být aktivní a co do svých forem pokud možno maximálně vynalézavý. Ke slovu se pak dostávají především ty motivy, které věrně odrážejí sebe‑porozumění člověka středu. To, kým je, nebo spíše kým by chtěl být.

Pravé hody těchto motivů můžeme dnes zastihnout například na velkoměstských sousedských slavnostech, které získávají stále větší popularitu a slibují, že při nich zažijeme veřejný prostor „jinak“. V jejich pozadí stojí myšlenka „oživení“ města, které je ve své všední podobě vnímáno jako nedostatečně živé. Teprve vpád inscenované volnočasovosti do veřejného prostoru tak vykupuje město z jeho stereotypní mělkosti.

Ulice, obvykle tupě sloužící jako dopravní tepna, je ozvláštněna záborem a osazena retardéry stolků, křesílek, grilů, stánků a provizorních jevišť. Toto přerušení provozu je vnímáno jako veselá exploze autenticity. Řidič, který by snad nechtěl radostné vykolejení přijmout a dožadoval by se průjezdu, neprozřel a zůstal na straně šedi.

V sousedské slavnosti jde ale o mnohem víc než jen o narušení plynulé dopravy. Obdivuhodným způsobem totiž převrací nejvlastnější charakter velkoměsta, totiž jeho anonymitu. To, co dnes vnímáme jako nezadatelné soukromí, je výdobytek velkoměstské kultury devatenáctého století. Pod heslem Stadtluft macht frei, tedy městský vzduch osvobozuje, se tato anonymita stala jedním ze základních činitelů v postupném procesu posilování individuální svobody.

Představa sousedské pouliční slavnosti je tak vlastně předstíraným popřením této městské anonymity – nostalgickým vnesením romantizovaného venkova a maloměsta do kulis metropole. Okamžikem, ve kterém se zaměstnanci nadnárodních korporátů jako mávnutím kouzelného proutku mění v bodré venkovany, důvěrně zdravící svého pekaře, pošťáka i četníka.

S reálným maloměstem a venkovem ovšem tato hra nemá prakticky nic společného. Kdyby se měla sousedská slavnost proměnit v každodenní realitu, byla by pro velkoměstského člověka stejně nesnesitelná jako náves, na které každý důvěrně zná naše špinavé prádlo. Sousedská vřelost a intimita pouličních slavností nemá nikdy přerůst přes jejich přesně určenou hranici. Skutečný okruh loajality velkoměstského člověka totiž netvoří sousedé z jeho ulice a čtvrti, ale spíše spolužáci, kolegové z práce a přátelé ze sociálních sítí.

Při bližším pohledu se sotva zbavíme tušení, že zmiňovaná exploze radostné autenticity je poněkud schematická a předvídatelná. Už samotná skutečnost, že celý tento festival jinakosti je pečlivě naplánován, načasován a ve velkém měřítku organizován skupinou několika svých administrátorů, nesvědčí o vysoké míře bezprostřednosti.

Pevného schématu se ale nakonec drží i nejrůznější drobné ornamenty tohoto městského oživení: hudební produkce, občerstvení, oblečení a doplňky, dokonce i úsměvy a útržky hovorů – to vše podléhá jakési nepsané úmluvě, vytváří konvenční soustavu toho, co příslušníci středu považují za dostatečně alternativní a cool.

Iluze odlišnosti

Zastavme se pouze u dvou příkladů této konvence – hudby a občerstvení. Středostavovská pouliční slavnost se pochopitelně neobejde bez hudby, která vždy představovala volnočasovou disciplínu par excelence. Ne každý hudební žánr je ale předurčen k tomu, aby se stal soundtrackem sousedskosti. Jako ideální se jeví především poloakustická produkce (Hle, jak realitou nijak neodůvodněný nedostatek elektrifikace podporuje dojem situační autenticity a kutilské DIY atmosféry!), případně alespoň žánrově nezařaditelná uskupení a sólisté.

Podstatnou roli zde hraje dojem nehotovosti, amatérského nadšenectví a především nekomerčnosti. Tento kýžený efekt mohou navíc podtrhnout také zvolené hudební nástroje. Nic se nepokazí osvědčenou a jaksi lidovou akustickou kytarou, chybět by ovšem nemělo ukulele a především cajon, který si navzdory své fabrikované podobě uchovává pel původního provizoria.

Neméně pozornosti si ale zaslouží také občerstvení, které můžeme považovat dokonce za jakýsi výsostný a složitě prokomponovaný erb celého dění. Prvním motivem, který nesmí chybět, bude kreativní hravost a vynalézavost, která by měla nabízené potraviny provázet. Fádní párek v rohlíku tady neobstojí, buřt na tácku by už snad i mohl díky své nostalgické proletářské glazuře. Ovšem když už uzenina, pak by vhodnější volbou byl nepochybně utopenec nebo chorizo, obojí pochopitelně domácí.

Domáckost hraje v případě občerstvení prvořadou úlohu. Za ní ovšem nezaostává ani zdravotně ekologická motivika, bez které se dnes žádný příslušník středu neobejde. Díky své nedotknutelnosti je toto téma navíc bezpečnou oázou souladu.

Posledním motivem, který by neměl při volbě potravin na sousedské slavnosti chybět, je pak dostatečná etnická pestrost, která názorně podtrhne tolerantně inkluzivní a zároveň světácký charakter dění. Důraz na tradiční povahu lokálních specialit tak působí kouzlem nechtěného: jako by se opět k životu probouzel duch dávno vyvanulého orientalismu. Cizinec přestává být jedním z nás a stává se opět reprezentantem exotického typu. Pomocí svých tradičních pokrmů se stává zvěcnělým folklorním ornamentem události.

I v tomto detailu se nakonec odhaluje základní mechanismus každé touhy po nevšednosti: jejím neodvratným výsledkem je ustavení nového stereotypu. Přesněji řečeno – to, co právě dnes pokládáme za nevšední, je už nutně předpřipravenou formou, sdíleným stereotypem určité společenské třídy. Nejfádnějším a nejdavovějším fenoménem je iluze o vlastní odlišnosti a výjimečnosti.

Skutečná nevšednost se od této prefabrikované liší především tím, že ji nelze zkonstruovat a ani zužitkovat jako módní doplněk. Přichází do našich životů jako nezvaný a obvykle i nevítaný host a záhy zase odchází svou vlastní nezachytitelnou cestou, zatímco nás zanechává vykolejené a usilující o opětovné nastolení našich bezpečných životních stereotypů. 

Z připravované knihy Jáchyma Gondáše

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo si nechte ZDARMA zasílat to nejzajímavější e‑mailem – dáme vám také vědět, když něco zajímavého otevíráme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Články k poslechu

Chci nebýt

Myslíte někdy na sebevraždu? Přečtěte si, jak najít pomoc.

11 min

Narušitelé hranic

Lidé s hraniční poruchou osobnosti trpí pocitem prázdnoty. Jejich vztahy jsou plné bolesti.

12 min

Teď nežiješ

Úzkost je naléhavá zpráva. Poslechněte si, jak jí rozumí psycholog Jan Jakub Zlámaný.

25 min

Roztříštění

Poztrácené kousky duše je možné zacelit laskavou pozorností věnovanou tělu.

17 min

Sladká nevědomost

Když něco nevíme, náš mozek nás před touto informací velmi dobře chrání.

17 min

Otevřít audio sekci