Manžel (60) pracuje ve firmě svého nejlepšího kamaráda, která je ve finančních problémech. Tráví tam 12 hodin denně, přijde domů a znovu pracuje. Telefony zvedá i večer nebo o víkendu, když třeba obědváme. Doma nemá žádné povinnosti, vše (děti, domácnost, chod rodiny) je na mně, aby se ještě víc nestresoval. Do volnočasových aktivit se občas pasivně zapojí, ale celou dobu se tváří jako mučedník a nemluví.
Když přijde večer domů, jen nepřítomně civí, sotva pozdraví. Občas na mě vyklopí pytel hnoje z práce a pak usedne k počítači. Často mi vytýká, že za jeho problémy může soužití se mnou. Že ho nepodpořím a nekomunikuji. Jsem totiž jediná, na koho může beztrestně všechno navalit, obviní mě tedy z nějaké podvratné činnosti a tak si dočasně uleví. V práci ho údajně nikdo neposlouchá.
Včera jsem byla s dětmi venku a došlo mi, že se poprvé netěším domů. Zase tam bude sedět, zírat jako kakabus a nakonec „polepí“ nálepkami mě. Býval to veselý člověk, optimista. Nyní se z něj stal vyhořelý apatický morous.
Trvá to už tři roky. Na mé rady či snahy nereaguje, naslibuje hory doly, ale nedělá fakticky nic. Jako by záměrně spěl k zániku… Z firmy odejít rozhodně nechce. K psychologovi ho nedostanu. Je možné takového člověka zvenku přimět k tomu, aby začal tuto situaci řešit? Někdy mám hroznou chuť na něj vylít kbelík studené vody, aby se vzpamatoval. Je to k nežití.
Luisa, 40 let
Názor odborníka
Milá Luiso,
ne. Člověka s problémy, pokud je on sám nechce rozpoznat, pojmenovat, najít souvislosti mezi nimi a svým chováním, svou osobností, svými vztahovými vzorci, svými starými traumaty, lze málokdy „dostat k psychologovi“. A pokud občas i ano, pod tlakem, pohrůžkami nebo třeba i ve jménu vzájemné lásky a v důsledku snahy nezklamat milujícího partnera, rodiče či děti, psychoterapie pak stejně nemívá valný efekt a málokdy má delší trvání.
Že je k nežití to, co popisujete, už víte také. A nelze než souhlasit. A napsala jste ještě jednu věc, kterou bych mohla rovnou použít jako odpověď na otázku, co s takovouto pro všechny bolestivou, nevitální, stagnující situací dělat, a už bych nemusela vymýšlet svou odpověď. Odpověděla jste si vy sama, když jste napsala: nejraději bych na něj vylila kbelík studené vody. To zní jako nejpřirozenější a nejživotaschopnější řešení! Nestálo by za to zkusit to? Symbolicky, samozřejmě, ne doslova.
(I když nakonec, s trochou nadsázky… polít trpitelsky pasivně agresivního manžela v afektu studenou vodou je možná lepší než mu vytvářet prostor pro jeho trýznění sebe a všech kolem. Tato představa v mé mysli nejenže trochu odlehčila ten nezáviděníhodný příběh, v němž jste stále víc bezradná, vyčerpaná a utrápená, ale dokonce mi do imaginárního filmu o vašem manželství vnesla velký kus přirozenosti v reakcích jednoho na druhého a posunula ho směrem ke smysluplným, čitelným zpětným vazbám. Samozřejmě vycházím z předpokladu, že váš manžel není výbušný psychopat, tudíž v mém filmu Luisa, žena, která ztratila vlastní život jednorázová ztráta vašich nervů nevede k rodinné tragédii.)
Manželství je příběh vás dvou
Ale zůstaňme přece jen u symbolické terapie studenou vodou. Vlastně ta voda nemusí být ani moc studená, jen ať je to vaše „voda“. Ať máte právoplatnou roli, ať v tom filmu nejste komparsistkou. Vaše manželství k nežití není přece jen manželův příběh, je to stejnou měrou příběh váš. A vy jste v něm – určitě v dobré víře, že to pomůže, ve snaze vytvářet doma pro všechny pohodu – vlastně stejně pasivní jako váš manžel. Stejně strnule se držící zvyku a stejně se vyhýbající odpovědnosti za vyslovení a následky vlastních potřeb.
A zatímco asi žádnou domluvou ani ještě větší vstřícností nedocílíte, aby se pan manžel zítra po příchodu domů usmál a řekl vám, jak je vděčný, že mu zabezpečujete tak úžasný komfort, vy na něj jinak reagovat můžete. Například mu po obvinění z nedokonalosti, s jakou vedete domácnost, vložit do jedné ruky vařečku a do druhé prachovku. A až bude doma kydat hnůj z práce, můžete se zvednout od stolu se slovy: „Promiň, mně tohle nedělá dobře, změňme prosím téma, jinak se radši půjdu trochu projít.“
Jistěže to není příliš pohodové řešení, jistěže okamžitě nepovede k atmosféře plné porozumění. Ale v dlouhodobém horizontu vytváří taková pocitová a názorová pravost pro porozumění a lásku mnohem víc prostoru.
Je jistě také možné, že kdybyste byla podobně přímá, emocionálně autentická a čitelná, znamenalo by to nezvratný konflikt dvou nekompatibilních lidí a místo nemluvení nebo jednostranných výtek byste měli doma hádky. A třeba rozvod. Ale možná by otevřené, oboustranné neshody byly víc k žití než mlčení a jednostranné mentorování.
Také je dost velká pravděpodobnost, že byste váš vztah rozpohybovala a posunula na jinou kolej, s trochou štěstí na tu, která vede k dalším desetiletím normálního manželského života se spoustou dobrého i špatného. A určitě byste udělala něco pro své tělesné a duševní zdraví. Bude to nejspíš potřeba, protože takhle je to… k nežití. Pro všechny zúčastněné.
Zlomte vaz a zacelte srdce,
A. P.
Pomohl vám článek?
