Dobrý den, je mi osmnáct a mému kamarádovi je dvacet. Poznali jsme se před třemi lety na čarodějnice a asi měsíc na to se rozešel se svojí přítelkyní. Začala jsem ho navštěvovat, párkrát jsme se políbili a přišlo i na chvilkové doteky. Ale jen do té doby, než se pohádal se svým o pět let mladším bratrem, se kterým jsem se poměrně často pošťuchovala. Přestala jsem tam jezdit, protože jsem si jejich hádku dávala za vinu.
V průběhu dalšího roku a půl jsme si občas napsali. Vystřídal mezitím asi šest holek a odstěhoval se od mladšího bratra a od mámy, která mě neměla moc v lásce. Znovu jsme se sešli v jeho novém bytě – ještě s jeho kamarádem a bratrem. Chovali jsme se k sobě pěkně a opět padlo na polibky a doteky. Ale zatím jsem se neodvážila být s ním sama. Nevím tedy, jestli je to přátelství, nebo láska.
Mám ho strašně moc ráda, ale neodvažuji se ho na něco zeptat, protože se bojím špatných reakcí a nechci si ho nijak znepřátelit. Na druhou stranu mi ale naše přátelství nestačí. Doufám, že to není jen banalita, na kterou nemůžu najít řešení.
Předem děkuji za odpověď a přeji krásný den! :)
Miša
Názor odborníka
Milá Míšo,
díky za váš příspěvek. Dýchlo na mě ledacos z dilemat z období dospívání a ze situací, ve kterých hrají hlavní roli touha a strach.
O období dospívání se mnohdy mluví jako o krásném a romantickém. Přitom řada (a možná i většina) lidí v této době bojuje své zápasy o štěstí a prokousává se různými slepými uličkami, odmítnutími, hledáním, tápáním apod. To vše má svůj význam. Věřím tomu, že jen v kontaktu s lidmi a ve vztazích můžeme vidět sami sebe, to, kým jsme a jak jít za tím, co chceme a po čem toužíme. Vaši situaci tedy vidím i jako příležitost, jak více vidět sebe, vaše přání, zkoumat váš vnitřní svět.
Co vás brzdí?
Cítíte nějakou přitažlivost a touhu, ale popisujete také obavy jít za ní. Jako by vás strach a dříve také pocity viny (přesvědčení, že jste viník hádky přítele s bratrem) brzdily.
Obavy nám mohou zamlžit pohled různým způsobem: těžko rozlišit, co je realita a co fantazie. Dovedu si představit, že důvodem tehdejší hádky bratrů jste vůbec nemusela být vy. Bratři mají obvykle řadu důvodů, proč se pohádat a příběh přítelovy rodiny je příběh přítelovy rodiny, ne primárně váš… Možná jste pod vlivem obav vyhodnotila tehdy situaci pro vás horším způsobem, než to doopravdy bylo. To byste se dověděla jen tehdy, kdyby se o tom mluvilo.
Podobně můžeme pod vlivem strachu dávat svým slovům a činům přehnanou váhu, nebo jim naopak připisovat váhu jenom velmi malou. Asi to nebude znít moc romanticky, ale myslím si, že přítel vás buď bude (nebo nebude) chtít jako partnerku z důvodů, které on považuje za důležité. Závisí to na tom, jaké má on potřeby, co hledá, zda nějak zapadáte do jeho představy a vize přítomnosti, příp. budoucnosti. Pokud o vás má zájem, moc ho neodradí ani jakékoli vaše projevy, slova nebo otázky, na které potřebujete znát odpověď. Pokud o vás zájem nemá, nejspíš nedostanete to, po čem toužíte, i když budete vyvíjet veškerou snahu.
Zůstat sama sebou
Píšu to proto, abyste se pokusila osvobodit od představy, že musíte být taková či nesmíte být maková. Výsledkem vztahových zkušeností, které nyní získáváte, může být právě toto: téměř každý se potřebuje naučit, že pro navázání a udržení vztahu se nemusíme jen přizpůsobit, změnit, zmenšit, neprojevovat a to jen proto, aby nás druhá strana přijala. Na druhé straně rozumím tomu, že směs velké touhy a zároveň obav vede právě k hledání strategií, jak to udělat, abych došel k cíli.
Ke spojení dojde podle mě spíše tehdy, když si budete vědoma své hodnoty. Také vy nabízíte. A pokud je přítel na „stejném trhu“ (omlouvám se, že popisuji vztah z tohoto aspektu), mohou se potřeby, zájmy a nabídky potkat. Pokud přítel hledá něco jiného (střídání šesti slečen ukazuje spíš na fázi hledání či experimentování, ale třeba už je nyní jinde…), ke spojení spíše nedojde – není to pak vlastně ani odmítnutí konkrétní osoby, prostě „jen“ nesoulad toho, co kdo hledá. Ale rozumím tomu a sám to znám, že se tento „jen nesoulad“ dá prožívat velmi těžce – s hodinami vnitřního dialogu, pochyb, otázek, slz apod. V tomto je velmi léčivé zažít opak: nějakou zkušenost, kdy po vás druhý touží, chvíli, kdy spojení samo vyvstane a není nutné se nějak namáhat, prostě tu je a vše do sebe zapadá jak ulité.
Možná to znáte, možná to na vás čeká.
Nebojte se zeptat
Tato fáze přešlapování a váhání ve vztahu může být ale prožívána nejen těžce. Jde v ní nalézt určitý druh krásy – rozechvění, postupné objevování, nezkalená radost, když se věci pohnou směrem, kterým chci, náznaky, za které by člověk nevím co… Řada lidí by to možná chtěla zažít znovu i přes bolest či nejistotu s tím spojenou a teď by s vámi měnila. Pro někoho je také velmi přitažlivé napětí a kolísání mezi tím, jestli „z toho něco bude“, jestli „už spolu chodíme“ atd. Je‑li to možné, zkuste objevit i tuto krásu.
Z takového praktičtějšího hlediska mě napadá velmi triviální věc – to, jak to celé přítel vnímá a co by si on přál, zjistíte buď z jeho chování, nebo ze slov a nejlépe z obojího. Pokud o vás má zájem (resp. o partnerský vztah, po kterém toužíte vy), bude se sám nějakým způsobem snažit – nebo bude alespoň reagovat na vaše signály, pokud nějaké vysíláte. A není nic snazšího (a se strachem zároveň těžšího), než se zeptat. „Neptaní“ nebo nedávání signálů je stejně riskantní jako se zeptat či – řečeno s Cimrmanem – alespoň naznačit.
Dotazem či projevením se člověk riskuje odmítnutí a postavení do reality, avšak ticho nijak nezaručuje přízeň a náklonnost a také riskujeme, že se nic nestane a nezmění. Myslím, že neptaní se je v tomto kontextu skutečně „mentální chyba“ a pohled, který nám podsouvá strach. Možná je to také možnost, jak se držet svého přání a nemuset být v realitě, která třeba není taková, jakou bych chtěl mít. Je to klasické dilema „realita versus přání a iluze“, ale těžko se dá někomu doporučit jít po pevné zemi (realita), kde je pusto a prázdno, když touha se chce vznášet.
Možná potřebujete mít v životě něco pevného a naplňujícího, abyste mohla dělat i ty kroky do neznáma. Aby šlo zvolit riziko, že smíte dávat najevo svou touhu a máte odvahu neposlechnout strach a nemusíte se zcela přizpůsobit v naději, že tím získáte lásku.
Využívejte celý web.
Předplatné
Myslím, že stále riskujeme, můžeme si jen vybrat způsob, jak a proč riskujeme.
Držím vám palce, abyste lásku našla a dobře nakládala se svou touhou.
A. Borecký
