Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Je život dar, nebo utrpení? O tom rozhodujete vy.

27. 11. 2014

Dobrý den,

snažím se najít odpověď na to, jestli život stojí za to žít, a dovoluji si obrátit se tímto i na vás, protože skutečně tápu.

Mám tříletou holčičku, kterou velmi miluji, a přemýšlím, jestli jsem jí neublížila tím, že jsem ji přivedla na svět. Já sama jsem depresivní, užívám léky a bojím se, že by dcera mohla být po mně. Nechci, aby někdy zažila duševní muka, kterými trpím já.

K totální ztrátě smyslu života u mě došlo i kvůli nedávné smrti mého milovaného tatínka, jež přišla za okolností, které si moc vyčítám. Od této doby si denně kladu otázku, jestli život není spíše utrpení. Hledala jsem v knihách a našla Dalajlámův výrok, že utrpení člověka začíná jeho zrozením.

Vnitřně bych chtěla v budoucnu ještě jedno dítě, ale nejprve musím najít alespoň sama v sobě odpověď, jestli by to bylo pro někoho vlastně dobré – pro to dítě, které jednou také bude zřejmě nešťastné, třeba až budou jeho blízcí odcházet, a pro mě, když přibude další bytost, o kterou se budu bát.

Ještě dodám, že psychoterapeuta hledám, zatím bohužel marně, protože v mém okolí nikdo buď nepřijímá, nebo je nad mé finanční možnosti. Budu velice vděčná za odborný názor i případné podnětné reakce v diskuzi. Děkuji.

Kristýna

Názor odborníka


Milá utrápená Kristýno,

připomněla jste mi mého, již zesnulého, vzácného kolegu a přítele doktora Hubálka a jeho životní filozofii. U hamletovského tématu „být či nebýt“ a jeho různých variací (u mě to bývalo „psát nebo nepsat“, u vás zvolme třeba „plodit děti nebo neplodit“) s až nepsychoterapeutickou nekompromisností, a zároveň hluboce (pro)lidsky říkával: „Žít je vždy lepší než nežít.“ „A psát lepší než nepsat,“ dodal pro mě. 

A já, Kristýno, symbolicky tlumočím jeho vzkaz vám: 

Mít děti je vždycky lepší, než je nemít. A žít bez milovaného tatínka je pořád stokrát lepší než nežít vůbec.

Vím, vy budete mít aspoň deset argumentů, proč to takto jednoznačné není. Trpící děti, chybějící otec, málo lásky, příliš mnoho utrpení… Jenže to už je nástavba na základní imperativ života, jak ho cítil Slávek Hubálek a jak ho cítí mnoho lidí, kteří si v životě prošli svými temnotami a zakusili dno svých duší. Vše nad tento základní příkaz „ŽIJ“ je na nás. My rozhodujeme, jak budeme žít. Jistě, často nemůžeme změnit okolnosti, v nichž žijeme, a lidi, s nimiž musíme žít, ale vždycky můžeme změnit naše vlastní vnímání, naše postoje, náš přístup, náš individuální způsob žití, naše vlastní životy.

Všem nám jednou umřou rodiče (pokud mají to štěstí, že je s tím umíráním nepředběhneme – říká se, že není pro rodiče nic horšího nežli přežít vlastní dítě, a to v jakémkoli věku). Ale jedni po přirozeném truchlení žijí dál a nesou v sobě jejich odkaz, jejich vklad do života a světa lidí, a druzí se z otřesu vzamatovávají velmi dlouho, nebo se z něj úplně nevzpamatují vůbec. A místo, aby v nich rodiče žili dál, přestávají sami plně a smysluplně žít… 

Svou krátkou radu-neradu, míněnou mnohem více jako popud k zamyšlení, zakončím řečnickou otázkou:

Citujete Dalajlámu, mluvícího o nekonečném lidském utrpení. Vynechme lingvistickou úvahu o přesnosti překladu (třeba, a docela tomu věřím, má v tibetštině slovo utrpení trochu jiný významový odstín, třeba je v něm obsaženo to dobro, jež každá bolestná životní zkušenost přináší) a zůstaňme čistě u „povrchního“ pohledu. Podívejte se na video nebo fotografii dalajlámy. Připadá vám jeho obličej jako obličej nešťastného, utrápeného člověka, kterému se nechce žít?

Držím vám pěsti a fandím na dálku,

 Andrea Platznerová

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.