Dobrý den,
někdy v sobě cítím strašně moc agresivity. Všechno mě rozčiluje, vytočí mě kdejaká konina a pak jsem sprostá jako dlaždič. S ovládáním problém nemám, protože se vztekám jen doma. Nemyslím si, že pouštět všechno ven je dobré řešení. Někdy je mi ze sebe a ze svého slovníku až zle. Nejvíc mě vytáčí to, že nemám situaci pod kontrolou. Něco se děje a já to neovlivním. Například když prohraji.
Matka měla šílené záchvaty vzteku. Vždy, když nebylo po jejím. Rozbíjela věci, bila mě, zatímco já jsem se vztekat nesměla. To jsem pak dostala zase. To má asi něco společného, že? Nechci takhle dopadnout – jako nervní baba, co pořád nadává na všechno a na všechny. A hlavně když není po jejím – to je směšné.
Jak přestat chtít za každou cenu ovládat situaci a ostatní lidi? Jak se zbavit té agresivity v sobě? Jak zabránit tomu, aby mi „šla na nervy“ kdejaká maličkost? Nechci ani sedět a tupě zírat, děj se co děj, ale tohle už je moc. Budu ráda za jakýkoliv názor či radu.
Eva
Názor odborníka
Dobrý den.
Váš problém souvisí s mocí a bezmocí. Píšete „něco se děje a já to neovlivním“. Když je někdo agresivní, vlastně se cítí bezmocný. Je totálně naplněný něčím, že už není schopen nic přijímat. Život lidí, kteří trpěli násilím, je touto bolestnou zkušeností ovlivněn. Stává se, že někteří mají pak nutkavou potřebu mít svůj život přehnaně pod kontrolou a snaží se situace i ostatní lidi ovládat, aby se vyhnuli nebezpečí, že budou ovládáni oni.
Násilí existuje kolem nás na mnoha místech. Setkáváme se s ním v rodinách i v širší společnosti. Naši předci zažili dvě světové války. Jistě prožili mnoho situací, kdy cítili bezmoc. Rádi by se postavili sami za sebe, ale „pachatel“ byl příliš velký. Museli často svoji agresivitu potlačit. Ale ona se neztratí. Stejný důsledek s sebou nese i doba totality. V rodinách se pak tento problém často nese z generace na generaci. Agresivita se částečně uvolňuje ve zdánlivě banálních situacích, které jsou té prvotní příčině něčím podobné. Rodič to předá svému dítěti, to to zopakuje zase ve svém životě a tak to jde dál a dál, dokud se neobjeví někdo, kdo řekne dost, chci, aby to u mě skončilo, a hledá východisko.
V čem spočívá řešení? V první řadě jde o nalezení odvahy podívat se na to, co ke mně a k mým předkům opravdu patří. Často jsou to velmi bolestivé věci, které by člověk nejraději neviděl. Slýcháváme větu „to se nemělo stát“, lidé se snaží některé věci popřít, zapomenout. Nebýt v popření není lehké. Zvlášť když nebyla možná žádná podpora z okolí v době, kdy se násilí dělo. Popírání ale oslabuje. Když jsem ochotna vidět věci takové, jaké skutečně jsou, a když si mohu uvědomit širší souvislosti svých obtíží, dostávám sílu a přestávám být obětí, která je bezmocná a věčně s něčím nespokojená. Je to velká věc, vystoupit z role oběti a převzít zodpovědnost za svůj život do svých rukou.
Doporučuji vám, aby jste se podívala na téma násilí v kontextu vaší širší rodiny. V čem vyrůstala vaše matka? Jaký byl osud prarodičů? Kdo z vašich předků se také dokázal ovládat venku a vztekal se jen doma? Zažíval někdo nějakou životní prohru? Pokud chcete svoje obtíže trvale vyřešit, je na místě vyhledat odborníka, který vás tímto procesem provede. S jeho pomocí odhalíte kořeny svého vzteku. Jistě by pro vás bylo zároveň velkým přínosem, kdyby jste se věnovali i zpracování vašich traumatických zážitků z dětství, aby jste mohla zažívat pro vás dosud frustrující situace novým způsobem.
