Dobrý den,
zhruba před čtyřmi měsíci jsem onemocněla mentální anorexií. Začala jsem se do sebe uzavírat, přátelé šli stranou, spolu s rodinou. Žila jsem ve vlastním světě – jídlo = kalorie, cvičení, hladovění.
Když už mě někdo z kamarádů vytáhl ven, byl to pro mě celkem nezvyk, nebyla jsem zvyklá být venku. Byla jsem pořád mimo, nevnímala jsem a přemýšlela, zda‑li jsem se nezbláznila. Byly to první prázdniny, co jsem strávila skoro celé doma. Tyto pocity poté, co jsem byla s rodiči na krátké dovolené, odezněly.
Nyní se léčím, nejsem hospitalizovaná, ani nechodím k psychiatričce, ale pečlivě dodržuji jídelníček, který mi připravila nutriční poradkyně. Myslím, že jsem jednou nohou od anorexie. Ale občas mě přepadávají divné pocity, takové melancholické, prostě nepopsatelné. Někdy jsem z nich nervózní, protože nevím, co to je a udělá se mi špatně. Poté ale zase odezní.
V tu dobu si připadám jako blázen. Anebo se mi stává, že když jsem s přáteli ve škole, přepadne mě znenadání smutná nálada. Občas mívám pocit, že mě život nebaví. S přáteli nestrávím moc času. Avšak většinou se jim podaří mě rozveselit. Dnes, když jsem vstala, měla jsem chvíli normální náladu, ale ta hned klesla.
Připadám si nešťastná, občas mívám výbuchy vzteku. Jsem také více unavenější než dříve. A připadá mi, že i více hloupější. Nejsem schopná se 100% soustředit, ve škole mívám poslední dobou špatné známky. Chce se mi spát mnohem dřív než kdysi. Moje nálady se zhoršují k večeru, až když jsem sama. Žiji přítomností, špatně se mi vybavují vzpomínky.
anorexic
Názor odborníka
Dobrý den,
děkuji vám za dotaz i za důvěru. Dovolil bych si s vámi na úvod trochu polemizovat. Nevím, kdo vám diagnostikoval mentální anorexii, ale to, co popisujete, není jejím typickým obrazem. Ani co se týká jídelního / „hubnoucího“ chování, ani co se týká těch prožitků ostatních.
Nechci zde uvádět diagnostická kritéria pro mentální anorexii, dají se snadno nalézt v literatuře nebo (s opatrností) na internetu, ale schválně se na ně podívejte a sama si zodpovězte otázku, nakolik se v nich poznáte.
Co mi přijde podstatně důležitější, jsou vaše melancholické pocity, nervozita, fyzická nevolnost, smutná nálada, neschopnost prožívat radost, uzavírání se do sebe, stažení se od přátel, pocity neštěstí, výbuchy vzteku, zvýšená unavitelnost, poruchy soustředění, zhoršený školní prospěch, špatná výbavnost vzpomínek. Tohle vše (koneckonců i s tím hladověním) může patřit k depresi.
Dobrou zprávou je, že když nejste sama, je vám vlastně lépe. Píšete, že nechodíte k psychiatrovi, jen dodržujete jídelníček od nutriční poradkyně. Při vší úctě k nutričním poradkyním, asi by vás měl vidět psychiatr nebo klinický psycholog. Na mentální anorexii jídelníček takto snadno nefunguje (vzhledem k příčinám onemocnění ani nemůže) a možná, kdyby vás viděl nějaký odborník na dušení zdraví, dovedl by vám pomoci od všech těch pocitů a prožitků, které popisujete.
Netvrdím, že máte depresi. Jen, že to tak vypadá. Kdybychom se viděli v ordinaci, měl bych pro vás spoustu doplňujících otázek. Mimo jiné i to, kolik je vám přesně let.
To, co prožíváte, může být „obyčejnou“ vývojovou krizí. Může to být záležitost neurotická – tj. pramenící z nějaké nepříznivé (vnější či vnitřní) životní situace. Jak jste byla předtím, než začaly ty potíže, spokojená se svým životem? A může to být i příznak skutečného onemocnění – ať už zmíněné deprese či zcela jiného (některé nepříjemné pocity jsou dost univerzální).
Pokud vám mám poradit, co udělat, radím vám tedy – dopřejte sama sobě návštěvu klinického psychologa či psychiatra. Jsem si jist, že vám pomůže.
Držím vám palce,
Pavel Král
