Dobrý den, je to snadné.
Jsem sama, rozvedená, dvě děti.
Mám deprese a úzkosti. Léčím se na psychiatrii.
Rodina mě nepodporuje, naopak léčí deprese slovy: „Jdi makat, to tě vyléčí. A nevymýšlej si.“ Takže ani nevědí, kolikrát už jsem tu chtěla nebýt. Nemohu si dovolit nechat se „zavřít“ na psychiatrické oddělení. Kdo by platil drahý pronájem? Kdo by se staral o děti, když otec nemá zájem?
Nemám moc peněz. Nemám partnera. Mám své děti moc ráda, jsou to jediné, proč tu jsem. Co ale s takovým životem, když jsem tak strašně na vše, ale opravdu na vše SAMA?
Psychologické sezení mi obzvláště nepomohlo, po roce a kousek jsem se dozvěděla, že to nikam nevede. Psychiatr předepíše Seropram a hotovo. Kde ale vzít to, co chybí nejvíce? Lásku, pochopení, pdoporu, pomoc?
Děkuji alespoň, že jsem si mohla ulevit.
Hezký den všem.
osamocená
Názor odborníka
Vážená tazatelko,
podepsala jste se „osamocená“ a já přemýšlím, zda vaše osamělost je důsledkem deprese, nebo zda je to právě naopak, což mi připadá – nevím přesně proč – pravděpodobnější.
Z vašeho dopisu toho nevím moc. Kde žijete (velikost obce), co umíte, kdybyste hledala práci, z čeho žijete a nakonec ani, co čekáte od toho, že jste napsala na tuto adresu?
Nevím, proč vám nepomohou v těžké situaci rodiče, kteří by mohli pohlídat děti, kdyby byla nutná hospitalizace na psychiatrii, proč vám na psychologické skupině řekli, že to nikam nevede, proč s dětmi žijete v drahém podnájmu a nevezmete na přechodnou dobu „azyl“ ve vlastní rodině (jde to – jsem totiž z generace, kde třígenerační soužití ve stylu sardinek bylo naprosto běžné), ale hlavně nepíšete, co všechno jste podnikla, abyste se ze své životní šlamastyky dostala.
Mohlo by vás zajímat
Samota vnitřní a vnější
Osamělost je ničivá v tom, že krmí sama sebe. Křiví totiž naše vnímání reality.
Co tedy dělat?
Jako psychiatr vám mohu spolehlivě říci, že váš psychiatr vskutku vaši životní situaci nevyřeší, protože k tomu nemá žádné kompetence. Stejně jako já vás ale může odkázat na myšlenku Viktora Emanuela Frankla: Přestaňte klást otázku, co vám život dluží a naopak se ptejte, co jste vy dlužna životu.
Z vašeho psaní vnímám víc pocity křivdy, než deprese. To je ale postoj, který vám příliš přátel nepřiláká. Kdybych já se dostal do podobné situace, asi bych se především zeptal: „Kde dělám chybu já?“
Přeji vám k tomu odvahu a chuť a držím palce!
