Zdravím,
nevím, čím začít. Je mi 18 let a před měsícem se u mě začala objevovat smutná, sklíčená nálada. Nejdřív jsem ji mívala jen doma, večer, ale postupem času mě tyto stavy začaly potkávat i ve škole.
Nevím, co mám dělat, je to čím dál horší, stále cítím hluboký smutek, kterého se nedokážu zbavit, nic mě netěší, okolí mě nezajímá. Nechci na sobě nechat nic znát, přemáhám se, abych vypadala vesele. Když se tvářím jen trochu posmutněle, spolužáci se ptají, co se děje, a to nechci. Nechci na sebe upozorňovat, radši se uzavřu do sebe a přemýšlím.
Jsem pořád rozladěná, neklidná, třesou se mi ruce, buší mi srdce. Přes den dokážu spát třeba 5 hodin, ale v noci dlouho nemůžu usnout a budím se. Stále si vyčítám všechno, co dělám, nebo spíše nedělám.
Změny nálad mě tak omezují, že už nedokážu ani umýt nádobí nebo uklidit. Vše mě nadměrně vysiluje, jsem slabá, bez energie, připadám si jako chodící mrtvola bez duše. Cítím, že mě nikdo nepotřebuje, všem jsem jen na obtíž.
Mamka mi často vyčítá, že jsem líná, ale když se snažím něco udělat, nejde to, prostě nemůžu. Často mívám výbuchy vzteku, dokáže mě naštvat úplně cokoli, i maličkosti. Potom si své chování vyčítám a několikrát tyto výčitky skončily žiletkou v ruce.
Nevím, jak se toho zbavit, potřebuji radu, která mi opravdu pomůže. Předem děkuji.
Denisa
Názor odborníka
Dobrý den, Deniso,
smutek a sklíčená nálada poukazují na to, že je v životě potřeba něco změnit. Něco nefunguje tak, abyste se mohla cítit šťastná. To může být spousta věcí, a proto je potřeba se na problém podívat individuálně. Což je možné v rámci psychoterapie, kterou bych vám rozhodně doporučila.
Podle toho, co píšete, to vypadá, že k sobě máte stejný přístup, jako má vaše mamka. Ta vám vyčítá, že jste líná. Stejně tak, jako si vy vyčítáte, že věci neděláte, nebo si vyčítáte to, jak reagujete. Obě dvě posuzujete a hodnotíte vaše chování. To pak vede k pocitům viny a ty vám k lepší náladě rozhodně nepřispějí.
Ono ani není divu, že to takhle děláte. V určitém stádiu v dětství integrujeme vztah, který máme s rodičem/rodiči, do sebe a začínáme k sobě přistupovat způsobem, kterým k nám přistupují rodiče. A pokud ti posuzují chování dítěte, tak dítě získá takového věčného vnitřního kritika a posuzovače, který mu přijde naprosto normální, a vůbec nepochybuje, že by kritik nemusel mít pravdu. A teď si vezměte, že těch x let se neustále posuzujete, a do toho ještě máma, která posuzuje a hodnotí. Pak už asi není divu, že se rozvinul smutek. A na dlouhodobou frustraci a nespokojenost lehce nasedne hněv a vztek.
Problém nastává hlavně tehdy, když toto posuzování a hodnocení převládne nad vším ostatním. Pak nastane stav, kdy neustále přemýšlíme nad sebou, svým chováním. Vyhodnocujeme, co jsme jak udělali. Jestli to bylo špatně, nebo ne. A snažíme se chovat tak, jak si myslíme, že se očekává, a jak bychom měli. Zapomínáme na to, co chceme my, jaké jsou naše tužby, co nás dělá šťastnými. Často se to, co by nás šťastnými udělalo, dělat nemůže, protože by se to nemělo, není to vhodné apod.
To, co mi přijde, že byste nejspíše potřebovala, je podpora, zmírnění kritika a ujasnění, co by vás šťastnou udělalo. Co je to, po čem toužíte, a jak to naplnit.
Myslím si, že by vám mohlo pomoct, kdybyste byla schopná o svých těžkostech mluvit se spolužáky ve škole, kteří zjevně zájem o vás mají, nebo s někým jiným, komu důvěřujete. Možná by vás dokázali podpořit a nemusela byste se cítit sama. Třeba byste zjistila, že máte v okolí někoho, kdo se potýká s něčím podobným. Nebo zjistila, že druhým vlastně vůbec nejste na obtíž.
Na závěr bych ráda řekla, že při takovýchto těžkostech je potřebná psychoterapie. Že samy od sebe nezmizí a neexistuje ani jednoduchý návod v podobě toho, co dělat a nedělat, aby se smutek neobjevoval. Tak, jako se tento stav postupně vyvíjel, je také potřeba určitého procesu, aby došlo k nápravě.
Držím vám palce, abyste to zvládla.
Eva Belešová
