Dobrý den.
Jsem přes dva roky na rodičovské „dovolené“ se svým prvním dítětem. Bohužel není den, kdy bych nelitovala svého rozhodnutí být rodič. Neposlechla jsem svůj rozum, o děti bratra, známých apod. jsem nikdy neměla zájem. A přesto jsem se rozhodla mít své vlastní dítě.
Myslela jsem si, že když bude mé, bude to něco jiného. A taky jsem si říkala – jsi přece ženská, od té se očekává rodit děti. Mému dítěti budou dva roky a naše soužití je jen o vzájemných sporech a nepříjemnostech. Jsem psychicky úplně na dně, nevím, co je smích, nic mě nebaví, nezajímá. A co je nejhorší – nebaví mě mé dítě a nesnáším ho.
Nemám trpělivost na jeho vrtochy, vzdory, trucování, tudíž nejsem důsledná při jeho výchově. A asi hlavně z toho plynou mé problémy. Dítě mě nezná jinak než naštvanou, nemluvnou, mračící se a řvoucí na něho a všechny kolem. Nemám na něj dost energie, vždycky bylo mnohem aktivnější než ostatní děti. Chvilku neposedí, nepohraje si samo, ignoruje opakované zákazy a když ho za to např. plácnu, tak mi to ihned oplatí.
Je šťastné, jen když může být s babičkou, dědou a jinými lidmi, kteří přijdou např. na návštěvu. To se rozzáří a radostně k nim utíká. Se mnou nemá důvod se smát. Napadla mě i adopce, bylo by mu asi líp. Už přes rok navštěvuji psychologa, utratila jsem spoustu peněz za různé terapie, ale můj stav je čím dál horší.
Jsem pořád se vším nespokojená, nedokážu ovládat své emoce, vytočí mě každá drobnost. Hned řvu a nadávám, jsem plná vzteku, že to tak je, a nedokážu to změnit.
Michala
Názor odborníka
Vážená Michalo,
děkuji za dotaz i za důvěru. Chtělo by se mi napsat, že téma vašeho dotazu je příliš závažné na internetovou poradnu a poradit vám, abyste si našla psychologa. Ale vy už ho přes rok máte. Nabízí se otázka, zda to má nějaký smysl.
Nabízí se i spousta jiných otázek. Jako například to, zda jste sama, či zda máte partnera. Proč se o něm nezmiňujete? Kde je? Proč se vůbec nezmiňujete o otci dítěte? Jaký k němu máte vztah? A má váš vztah k němu něco společného s vaším vztahem k dítěti?
Máte nějaké přátele? Jak jste žila před tím, než jste si pořídila dítě? Co jste dělala? A co děláte teď, kromě toho, že „máte dítě“? A kdo je vaše dítě? Má nějaké jméno? Je to syn? Je to dcera? Nebo o něm vážně přemýšlíte jen (ve středním rodu) jako o dítěti?
Co se změnilo během všech těch terapií? Byla během těch dvou let, co dítě máte, aspoň jedna chvilka, kdy jste byla ráda, že ho máte? Mění se nějak váš vztah k němu? Nebo je stále stejný? Byla jste vždy taková nebo jste se nějak změnila?
Vím, že asi očekáváte radu, ale ty informace, které mám, jsou příliš kusé a problém velmi závažný na to, abych se odvážil něco vám poradit. Budu pokračovat v otázkách a úvahách, třeba se vám některá bude hodit…
Z toho, co píšete a jak to píšete, je zřejmé, že jste zoufalá. Píšete, že se cítíte na dně, nic vás nebaví, nevíte, co je smích, nedokážete ovládat emoce, jste naštvaná, mračíte se, řvete na všechny kolem. Možná by pro úplnost stálo za to vyptat se vás na to, jak spíte, jakou máte chuť k jídlu a na pár dalších věcí. Víte o tom, že to, co popisujete, jsou učebnicové příznaky deprese?
Možná, že namísto psychologa byste potřebovala psychiatra. Možná, že to, co cítíte jako své chyby a nedostatky, jsou „jen“ symptomy deprese. A ta se dá léčit.
Myslíte, že by se o vaše dítě mohli postarat vaši rodiče, než se dáte dohromady? Možná, že by možná stálo za to najít nějaké dobré jesle. Vaše dítě by tam mohlo být aspoň část dne spokojené a vy byste aspoň část dne měla čas sama na sebe.
Držím vám palce,
Pavel Král
