Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné

Jsem závislá na pomoci rodičů: Pracujte na své samostatnosti.

24. 3. 2014

Dobrý den,

je mi 26 let, mám partnera a rok a půl starého syna, bydlíme spolu se dvěma psy v panelovém domě. Partner pracuje 150 km od domova, téměř denně za námi dojíždí, s malými výjimkami v pozdních večerních hodinách.

Přes týden se jako rodina moc neužijeme. Moji rodiče bydlí v domku vzdáleného pár minut chůze od nás, v mnoha směrech mi partnera přes týden nahrazují. Pomáhají s nákupy, venčením psů, hlídáním, chodíme si k nim hrát na zahradu. Bez jejich pomoci a jejich blízkosti si neumím život představit, byl by o tolik složitější a méně veselý.

Bohužel cítím, že se jimi nechám až příliš ovlivňovat a vědoma si své závislosti na nich, chovám se často tak, abych se jim zavděčila. Cítím se jako sevřená v kleštích. Vidím je ráda, ale také chci žít samostatný život. Ve městě nemám moc kamarádek, necítím potřebu navazovat nové vztahy, zároveň neumím a nechci den trávit celý den sama jen se synkem a psy.

Změna partnerovy práce prakticky nepřichází v úvahu, naše stěhování blíže k jeho pracovišti také ne – z Prahy, kde pracuje, jsme se na moje přání přestěhovali do mého rodného města, kde jsme jinak spokojení, a já zase nechci v tomto směru rozhodnutí měnit.

Neustále poslouchám kritiku od své matky týkající se partnerovy práce, jeho doby příjezdu domů a s tím souvisejícího času stráveného s námi. Jsem velmi psychicky unavená, jednak ze všedních dnů trávených bez partnera, ale především z matčiny kritiky partnera a z pocitu vlastní závislosti na pomoci rodičů.

Co dělat? Děkuji.

Lucie

Názor odborníka


Dobrý den, Lucie,

děkuji za váš dotaz. Při jeho opakovaném čtení získávám dojem, jako by vám vaše současná situace na jednu stranu vyhovovala, a na druhou zase ne.

Píšete, že si nedovedete představit život bez blízkosti a pomoci rodičů, na druhou stranu vám nevyhovuje být na nich závislá. Nechcete trávit celý den sama, ale nemáte moc kamarádek ani potřebu navazovat nové vztahy. Nevyhovuje vám vzdálenost partnerovy práce od domova, ale nechcete měnit rozhodnutí a stěhovat se zpět do Prahy.

Důležitým prvním krokem by mohlo být ujasnit si, jak by vlastně měl život, který chcete žít, vypadat. Jak byste chtěla trávit dny, s kým byste se chtěla stýkat, jak byste chtěla, aby vypadalo vaše soužití s partnerem? Co ze současného stavu byste ráda zachovala, a co změnila? 

Přemýšlím o té závislost na rodičích, o které píšete – co ta závislost vlastně je? V čem všem ji vnímáte? Už jste někdy žila život, který byste označila jako více samostatný? Jsou ve vašem životě nějaké oblasti, ve kterých samostatná jste?

Zkuste se zamyslet nad tím, kde jste nebo už byla samostatná, a začněte na tom stavět. Zkuste si stanovit třeba jednu věc, která by vás posunula směrem k větší samostatnosti, a tu zkusit změnit. Nevím, jestli máte na mysli spíše samostatnost psychickou, emoční či názorovou, nebo spíše samostatnost „provozní“, ve zvládání každodenních aktivit. Na obou se dá ale, myslím, pracovat. Třeba i s pomocí odborníka.

Jak jste vlastně, Lucie, přišla na to, že jste na rodičích příliš závislá? Dali vám to nějak najevo oni, nebo to napadlo vás samotnou? Podle čeho? Přemýšlím totiž o vaší větě „vědoma si své závislosti na nich, chovám se často tak, abych se jim zavděčila“.

Co by se stalo, kdybyste se někdy zkusila chovat jinak? Kdybyste se, například, zkusila vymezit proti kritice partnera ze strany maminky. Jak myslíte, že by rodiče reagovali? Možná by stálo za to to vyzkoušet, případně si na rovinu promluvit o tom, jak se ve vztahu k nim cítíte, a zkusit nastavit nová pravidla. Vím ale, že k tomu už je potřeba docela velká odvaha, a možná i podpora zvenčí – od partnera, nebo od jiného blízkého člověka.  

Nejen proto si myslím, že najít i někoho jiného než rodiče, kdo by vám byl blízký a s kým byste mohla trávit čas, by mohlo hodně pomoci. Možná by stačilo zintenzivnit kontakt se současnými kamarádkami, možná bude třeba zkusit se i seznámit s novými lidmi. Z vašeho dopisu mi nevyplývá, že byste nevěděla, jak na to, píšete ale, že necítíte tu potřebu. Jak tomu rozumíte?

Napadají mě různé důvody, proč to tak může být, třeba obavy nebo i určitá pohodlnost, protože navazování nových vztahů ze začátku vyžaduje více energie. Co myslíte, že by pomohlo tu potřebu ve vás probudit? Možná kdybyste začala trávit o něco méně času s rodiči? Nebo něco jiného?

A ještě přemýšlím o tom, Lucie, že každý máme právo měnit rozhodnutí, když už nám ta stará nevyhovují. Možná přijde doba, kdy – oba s partnerem – usoudíte, že už vám takový styl života, kdy se přes týden málo vidíte, a kdy on musí denně dojíždět, nevyhovuje.

Pak bych vám radila být flexibilní. Nefixovat se na to, že jste někdy v minulosti udělala rozhodnutí odstěhovat se, ale hledat řešení, které v tu danou chvíli bude vám oběma připadat nejlepší. 

Držím palce!

Lenka Daňková

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.