Dobrý den,
je mi 18 let, jsem puntíčkář, introvert, nesnesu ničí dotyk ani blízkost. Jsem samotář, mé vztahy jsou velmi povrchní, moc je neprožívám; lásku odmítám.
Rodiče se vždy hádali, v 10 letech se rozvedli, od 14 let jsem se asi 6× stěhovala od jednoho k druhému (víceméně dobrovolně – hledala jsem, u koho je líp). Teď jsem u otce, s matkou nechci komunikovat. Spokojená nejsem, necítím domov.
Poslední rok mám dost problémy s jídlem. Nejprve jsem radikálně zhubla, teď zas nepohodu "řeším“ přejídáním (mám z toho výčitky a hnusím se sama sobě). Nedokážu jíst normálně – buď nejím téměř nic, anebo „žeru a žeru“. (Matka má přes 30 let bulimii.) Pocity osobní nepohody se stupňují. Chci uniknout od sebe, ze svého těla, ze světa. Občas (1× za 3–4 týdny) napětí „vyřeším“ sebepoškozováním.
Jsem ze sebe znechucená. Ani se mi nechce žít (ale na sebevraždu nepomýšlím). Přípravu na maturitu nezvládám, jsem neproduktivní a pomalá. Nacházím se nyní v jakémsi „vakuu“ – nic nepřijímám, nic nedávám, nic neprožívám, jako bych neměla emoce. Od léta jsem nebrečela.
Často mě napadá, co asi takový „looser“ jako já může v životě dělat. Objektivně ale musím přiznat, že intelektově na tom nejsem špatně. Přesto mě trápí tyto problémy a nedovedu si pomoct. Ptám se vás – jak se odtud pohnout? Jak sama sebe přijmout?
Bojím se, že z psychoterapie (ostatně jako ze všeho) budu mít tendenci uniknout. Věřím, že mi budete schopni, byť na dálku, poradit něco účinnějšího než „patří to k věku“. Moc vám děkuji!
Eva
Názor odborníka
Dobrý den,
děkuji vám za dotaz i za důvěru. Často jsem si při psaní odpovědí do poradny říkal, že by se mi líbilo, kdyby někdo poslal dotaz s opravdu vážným problémem, abych ukázal, jak se s ním umím vypořádat. Teď ho mám před sebou a můžu se na sebe jen zlobit za svou neskromnost…
Přemýšlím, co vám na váš dotaz odpovědět. Trochu to svádí k nápadu utéci k diagnostice a pojmenovat váš problém jazykem psychopatologie. Ale nejspíše by vám to nikterak nepomohlo a buď byste to odmítla, nebo byste na sebe začala pohlížet jako na diagnózu. A v ní by se ztratil váš příběh. Příběh života mezi dvěma extrémy. Mezi láskou a nenávistí, mezi černým a bílým pólem bez kontinua šedi uprostřed. Kolísáním mezi pohledem na sebe sama jako na cennou a bezcennou, potřebou být milována a strachem z odmítnutí. Ten život v kolísání mezi extrémy nakonec čím dál tím častěji končí v pocitu prázdnoty kdesi uprostřed. V prázdnotě, v níž není vidět žádný smysl. Žádný důvod proč žít.
Rozhodně to nepatří k věku. K žádnému. A cestou pro vás je psychoterapie. Intenzivní a nejspíše dlouhodobá. A možná, že z ní uniknete. Možná budete muset začínat vícekrát. Možná i svého terapeuta uvidíte schématem svého „obvyklého“ pohledu. Budete procházet fází, kdy ho budete obdivovat a pak zase nenávidět. Ale přesto to zkuste.
Držím vám palce,
Pavel Král
