Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Jsem ze sebe znechucená... Jak se přijmout? Cestou je psychoterapie.

4. 5. 2015

Dobrý den,

je mi 18 let, jsem puntíčkář, introvert, nesnesu ničí dotyk ani blízkost. Jsem samotář, mé vztahy jsou velmi povrchní, moc je neprožívám; lásku odmítám.

Rodiče se vždy hádali, v 10 letech se rozvedli, od 14 let jsem se asi 6× stěhovala od jednoho k druhému (víceméně dobrovolně – hledala jsem, u koho je líp). Teď jsem u otce, s matkou nechci komunikovat. Spokojená nejsem, necítím domov.

Poslední rok mám dost problémy s jídlem. Nejprve jsem radikálně zhubla, teď zas nepohodu "řeším“ přejídáním (mám z toho výčitky a hnusím se sama sobě). Nedokážu jíst normálně – buď nejím téměř nic, anebo „žeru a žeru“. (Matka má přes 30 let bulimii.) Pocity osobní nepohody se stupňují. Chci uniknout od sebe, ze svého těla, ze světa. Občas (1× za 3–4 týdny) napětí „vyřeším“ sebepoškozováním.

Jsem ze sebe znechucená. Ani se mi nechce žít (ale na sebevraždu nepomýšlím). Přípravu na maturitu nezvládám, jsem neproduktivní a pomalá. Nacházím se nyní v jakémsi „vakuu“ – nic nepřijímám, nic nedávám, nic neprožívám, jako bych neměla emoce. Od léta jsem nebrečela.

Často mě napadá, co asi takový „looser“ jako já může v životě dělat. Objektivně ale musím přiznat, že intelektově na tom nejsem špatně. Přesto mě trápí tyto problémy a nedovedu si pomoct. Ptám se vás – jak se odtud pohnout? Jak sama sebe přijmout?

Bojím se, že z psychoterapie (ostatně jako ze všeho) budu mít tendenci uniknout. Věřím, že mi budete schopni, byť na dálku, poradit něco účinnějšího než „patří to k věku“. Moc vám děkuji!

Eva

Názor odborníka


Dobrý den,

děkuji vám za dotaz i za důvěru. Často jsem si při psaní odpovědí do poradny říkal, že by se mi líbilo, kdyby někdo poslal dotaz s opravdu vážným problémem, abych ukázal, jak se s ním umím vypořádat. Teď ho mám před sebou a můžu se na sebe jen zlobit za svou neskromnost…

Přemýšlím, co vám na váš dotaz odpovědět. Trochu to svádí k nápadu utéci k diagnostice a pojmenovat váš problém jazykem psychopatologie. Ale nejspíše by vám to nikterak nepomohlo a buď byste to odmítla, nebo byste na sebe začala pohlížet jako na diagnózu. A v ní by se ztratil váš příběh. Příběh života mezi dvěma extrémy. Mezi láskou a nenávistí, mezi černým a bílým pólem bez kontinua šedi uprostřed. Kolísáním mezi pohledem na sebe sama jako na cennou a bezcennou, potřebou být milována a strachem z odmítnutí. Ten život v kolísání mezi extrémy nakonec čím dál tím častěji končí v pocitu prázdnoty kdesi uprostřed. V prázdnotě, v níž není vidět žádný smysl. Žádný důvod proč žít.

Rozhodně to nepatří k věku. K žádnému. A cestou pro vás je psychoterapie. Intenzivní a nejspíše dlouhodobá. A možná, že z ní uniknete. Možná budete muset začínat vícekrát. Možná i svého terapeuta uvidíte schématem svého „obvyklého“ pohledu. Budete procházet fází, kdy ho budete obdivovat a pak zase nenávidět. Ale přesto to zkuste.

Držím vám palce,

Pavel Král

Diskuse 0

Pavel Král

Klinický psycholog, psychoterapeut, hypnoterapeut

www.psychologickeporadenstvi.com

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.