Mám dvě úžasné děti, jenže nemám trpělivost. Pracuju a starám se o ně a domácnost. Často na ně zakřičím, často jim řeknu něco ošklivého. Dnes s tříletým synem hodina a půl řevu a vztekání, protože nechtěl vystoupit z auta. Byl unavený, nezabralo nic, konejšení, objetí, nechat samotného, nic.
Trvalo to přibližně hodinu a půl jekotu. Uklidnil se sám, když jsem mu zapnula televizi. To stejné večer při uspávání – byl unavený, ale trval na tom, že si bude hrát. Bylo devět, když jsem zhasla, řev a vztekání další hodinu. Sousedi zvoní. Už jsem to nedala, plácla jsem ho a řekla jsem dětem, že mě dostanou do blázince a nebudou mít maminku.
Vím, strašné. Vím, jak je hrozné tohle dětem říct. Pětiletá dcera mi řekla, že jsem zlá a že se mi neměla narodit. Nebiju je, říkám jim prostě tyhle věci, když už jsem úplně na dně. Takové vztekací chvíle mají oba, minimálně jednou, dvakrát denně.
Vím, že je to moje chyba, vím, že za to můžu já, že nejsem asi dost perfektní maminka, že s nimi netvořím kreativní výrobky, že často pracuju, protože prostě musím. Nemám chůvy, babičky ani rodinu, co by je pohlídala. Snažím se strašně moc, ale pak jim prostě takhle ublížím. Snažím se, aby se jich nedotklo nic z toho, co se děje kolem, aby měly co možná nejvíc normální život.
Když mi loni covid zavřel podnikání, musela jsem začít podnikat v něčem jiném a podařilo se. Pracuju dlouho do noci nebo se učím na další zkoušky a certifikace. Prakticky každý den nějak selžu, prakticky každý den jsem na ně ošklivá, zvýším hlas nebo jim řeknu, že dělají jen samý bordel, že už z nich nemůžu. Že skončím v blázinci…
Alena, 40 let
Názor odborníka
Dobrý den, Aleno,
děkuji vám za dotaz. Vůbec se nedivím, že někdy ztrácíte s dětmi trpělivost; současná doba je náročná pro všechny, pro podnikající rodiče obzvlášť. Přibývá povinností a zákazů, ubývá možností.
Děti tráví více času doma, je potřeba je zabavit, přitom ale také vydělávat peníze. Mnoho lidí své živobytí ztratilo nebo má ze ztráty zaměstnání či podnikání oprávněné obavy. Dříve fungující strategie zvládání stresu – jít posedět s přáteli, zacvičit si ve fitness centru nebo si udělat radost na nákupech – dnes nejsou možné.
Z vašeho dotazu vnímám hodně výčitek a sebeobviňování: jsem zlá, je hrozné dětem tohle říct, je to moje chyba, můžu za to já, nejsem dost perfektní maminka, každý den nějak selžu. Jistě je užitečné si uvědomit, s čím u sebe nejsme spokojení. Ale aby nám zůstala energie potřebná k uskutečnění změny, nesmíme ji všechnu vyplýtvat při „házení špíny“ na sebe sama.
Píšete, kolik toho aktuálně řešíte a jak jste někdy úplně na dně. Odkud čerpáte energii? Jak dobíjíte své baterky? Věřím, že času ani možností není mnoho. I jen pár minut pro sebe však může mít až zázračné účinky. Zavolat kamarádce, vyzkoušet dechové cvičení, techniky mindfulness, protáhnout se, posedět v klidu u kávy…
Abychom mohli pomáhat při zvládnutí emocí druhým, třeba dětem, je potřeba nejdříve pomoct sobě. V letadle si má také kyslíkovou masku nejdřív nasadit dospělý a až poté pomoci dítěti. Když nezachrání nejdřív sebe, dítě už pak nemá kdo zachraňovat.
Příklad z letadla je poněkud dramatický, ilustruje však situaci, kterou zažíváte. Syn se vzteká, je unavený – vy jste také unavená, ujedou vám nervy a plácnete jej nebo řeknete něco, čeho později litujete. Trpělivé řešení situace je možné pouze tehdy, pokud máte sama z čeho brát.
Na druhou stranu: žádný rodič na světě není trpělivý ve stu procentech případů. Perfektní maminka neexistuje. Psychologie má koncept takzvané dost dobré matky. Není potřeba být za všech okolností dokonalá – dětem stačí, když budete „dost dobrá“. Pro jejich psychický vývoj je dobré, aby vnímaly, že i matka (a tedy i ostatní lidé) má své potřeby a že si občas s něčím musí poradit samy.
Vy také popisujete, co vše jste u syna vyzkoušela, a až když jste pokusů nechala, uklidnil se sám. Na děti působí i naše nervozita z toho, že se nám je nedaří uklidnit – když jsme sami neklidní, tím více se pak v neklidu udržují.
Často se rodiče diví, jak se dítě zklidnilo ve chvíli, kdy na všechny své snahy rezignovali a nechali ho prostě být. Ne že bych doporučovala si dítěte vůbec nevšímat, jen někdy všeho moc škodí.
Kdybych měla krátce shrnout svá doporučení:
- Mějte reálná očekávání – děti se prostě někdy budou vztekat a vy někdy ztratíte trpělivost. Je to tak ve všech rodinách, i když navenek mohou vypadat „dokonale“.
- Hledejte denně chvilku pro sebe – i tři minuty mohou udělat obrovský rozdíl.
- Třikrát se zhluboka nadechněte, než budete jednat – hluboký dech má velkou moc, zklidňuje nás a pomáhá nám získat odstup. Totéž učte děti, bude se jim to v životě hodit.
Pokud se „úplně na dně“ cítíte často a ráda byste ve svém snažení měla nějakého průvodce, doporučuji oslovit psychologa nebo psychoterapeuta. V dnešní době to už není žádná ostuda, ale prostředek k seberozvoji. Mnoho odborníků pracuje i online, není nutné nikam docházet.
Držím vám palce,
Lucie Miškóciová
