Jako malá jsem neměla ráda, když táta na některé situace reagoval s netrpělivostí. Žila jsem ve strachu, že se bude kvůli něčemu zlobit, ať to bylo dlouhé sezení u počítače, dělání domácích úkolů v nesprávný čas, špatný styl chůze, nebo neschopnost pochopit okamžitě všechno, co řekne. Nechoval se tak jen ke mně a k mojí sestře, ale i k mojí mámě. Zdálo se mi to zlé.
Jako východisko jsem z tehdejší pozice dítěte viděla rozvod a trochu jsem se zlobila na mámu, že tátovo chování toleruje, že se proti tomu neohradí. Teď jsem dospělá a chovám se podobně ke svému příteli. Dokáže mě popudit i drobnost, jsem na něj zlá, nedokážu brát věci s nadhledem – a říkám si, jestli by nebylo lepší se za takových okolností rozejít (podle své tehdejší dětské logiky). Jak se na tom dá pracovat a je rozchod s člověkem, ke kterému máme tendenci být zlí, nejlepším řešením?
Jana, 28 let
Názor odborníka
Dobrý den, Jano,
oceňuji vaši odvahu sdílet osobní příběh. Píšete o strachu, v kterém jste v dětství žila. Bála jste se, že když uděláte něco špatně, přijde za to trest v podobě zloby od táty, přičemž vaše máma danému chování přihlížela a nijak nezasáhla. Z jakého důvodu myslíte, že to neudělala?
Mnohdy se stává, když dlouho žijeme v určitých podmínkách, že nám po chvíli připadají normální, ačkoliv normální vůbec nejsou. Mluvíme pak o posunutých normách chování. Může to být i její případ? Popisujete strach, který jste tehdy intenzivně vnímala. Mohla ho cítit i máma?
Zdá se, že už jako malá jste dokázala rozlišit, jaké chování zdravé je a jaké není (viděla jste to jako zlé). To jste nahlédla velmi dobře. Nevím, jakých rozměrů tátova zloba dosahovala a jestli nepřekročila fyzické hranice. Tak či onak, pokud je strach emocí, která doma převládá, bývá něco špatně.
Chování, které popisujete, připomíná některé projevy psychického domácího násilí. Samozřejmě bych potřebovala víc informací, abych si troufla něco takového s určitostí tvrdit. Rozhodně však není v pořádku, že jste doma nezažívala pocit bezpečí. Rodiče by nás měli chránit, a ne nás nebezpečí vystavovat.
Rozchod není nutný
To, co se vám nyní v partnerském vztahu děje, může být pozůstatek traumatizace z dětství. V dospělosti máme tendence ve svých vztazích odehrávat nezpracované zážitky z minulosti. Když zažijeme něco nepříjemného, snažíme se tomu vyhnout, někdy až do takové míry, že to raději sami děláme někomu jinému.
Píšete, že jste nyní zlá na partnera. Přemýšlím nad tím, jak se v takových chvílích, kdy projevujete zlost, chová váš partner. Jsou zde podobnosti v chování jeho a vaší mámy?
Ptáte se, jak se na tom dá pracovat. První kroky ke změně jste již učinila. Podařilo se vám rozpoznat, že se z vaší strany děje něco, co by se dít nemělo. Dokázala jste dané chování rovněž pojmenovat a najít souvislosti. Dobrá práce!
Navrhla jste rozchod, což je jistě jedno z řešení, které se nabízí. Rozchod vypadá jako zdánlivě trvalé řešení, ale zažité vztahové vzorce mají bohužel sklon k opakování. Existuje tedy určitá pravděpodobnost, že se v podobné situaci ocitnete brzy znovu.
Vztah nemusíte ukončovat, pokud máte motivaci ke změně vašeho chování. V rámci individuální terapie se takové změny dá dosáhnout. Doplnit ji lze také terapií párovou – v bezpečném prostředí můžete společně s partnerem otevřeně sdílet, co se mezi vámi doposud dělo a jak dál na vztahu pracovat.
Myslím i na vaše rodiče, zdali stále žijí spolu a zdali v jejich domácnosti pořád panuje strach. Pokud ano, doporučuji se podívat na stránky organizací jako Bílý kruh bezpečí, Profem, Liga otevřených mužů, kde by mohli najít patřičnou podporu.
Držím vám na cestě uvědomění palce a nebojte se přibrat si k sobě někoho na pomoc.
Lucie Venclíková
