Dobrý den,
obracím se na vás v zoufalství, protože k danému tématu mají i námi oslovení terapeuti málo zkušeností.
Jsme spolu 19 let, děti 4,5 let a 3 roky, žijeme v první společné domácnosti teprve od narození prvního dítěte, do té doby u rodičů. Nezkušenosti se společným životem, rozestavěný dům, finanční problémy, děti, únava, stres, ale i neadekvátní narušování soukromí ze strany manželových rodičů zapříčinily problémy v našem manželství. Dva roky se motáme v kruhu, hádka z běžného soužití ve většině případů přeroste ve fyzický útok. Po ostré slovní přestřelce o tom, kdo je viník, výčitkách všeho druhu a ponižování jeden z nás zaútočí (ve většině případů manžel). Bohužel i před dětmi.
Ano, tohle se snažíme řešit (manželská poradna nefungovala, já chodila k psychologovi, s manželem v současné době navštěvujeme terapii zaměřenou na agresivní muže v manželství), na tuto část prosím nemusíte odpovídat. Problém je, že po konfliktu manžel uteče. Pak se za mými zády vrátí, pobere si věci a je opět nezvěstný. Vypne mobily, nereaguje na mail. Spí v práci, kde má dobré zázemí. A nechá se zapírat. Uteče s nulovou zodpovědností vůči mně i dětem (většinou mám do 1000 Kč, uteče i od nemocných dětí…).
Nejdéle byl pryč měsíc a nikdy se nevrátil dobrovolně. Taktiky mého „donucení“ k návratu byly vždy podlé, ale finance nebo zdravotní stav dětí mě k tomu donutily. Jak tomu zabránit? Radu – že mám utéct já – nedám. Spojitost s neřešením problému u nich v rodině je. Máme se rádi, děti zbožňujeme oba…
Věra
Názor odborníka
Dobrý den, Věro,
děkuji Vám za dotaz i za důvěru, s níž se na naši poradnu obracíte. Přemýšlím, kde vlastně se svou odpovědí začít. S dovolením začnu trochu oklikou. Čas od času se stane, že se u terapeuta objeví zájemce o psychoterapii se slovy: „Pane doktore, vy jste jediný, kdo mi může pomoci, už jsem byl u mnoha terapeutů, ale vůbec mému problému nerozuměli, o vás jsem slyšel jen to nejlepší, jste moje poslední naděje.“ Takový výrok polechtá terapeutovo ego, ale pragmaticky smýšlející terapeut takového zájemce odmítne a terapii s ním nezahájí. Kdyby to totiž udělal, s velkou pravděpodobností se zařadí po bok všem těm neumětelům před ním.
Když jsem začal číst váš dotaz, byl jsem zvědav, co speciálního se dočtu. A nakonec je to obyčejný případ domácího násilí. Buďte, prosím, ubezpečena, že nechci být cynický a nechci vaši těžkou situaci nikterak zlehčovat. Naopak, budu se snažit být k vám upřímný. A proč jsem začal tou oklikou? Protože tím, že vám odpovídám, se zařadím do řady těch, které označujete za nezkušené. Já si myslím, že zase tak nezkušení nebyli, jen vám nejspíš řekli svůj názor, že máte od partnera odejít. To ale slyšet nechcete, výslovně to říkáte na konci svého dotazu. Jenže vzhledem k tomu, co ve svém dotazu píšete, vám nejspíš nic jiného neřeknu ani já.
Snažíte se manželovo chování vysvětlit tím, jak to vypadá v jeho rodině. Potíže mezi vámi pak vměšováním jeho rodičů do vašeho soužití. Jenže tohle všechno, jakkoli je to třeba i pravda, je pro vaši realitu naprosto bezvýznamné. Manžel je (měl by být) dospělý muž, který se chová zodpovědně a ovládá své reakce a své chování. Jeho skutečné chování (tak, jak ho popisujete) ale svědčí o opaku. Píšete, že zbožňuje děti. Ale ať se na to snažím dívat s co největší shovívavostí, tak to, že od nich odejde, nechá se třeba měsíc zapírat, je mu jedno, že jsou nemocné, nedá vám pro ně dost peněz, mi při nejlepší vůli nepřipadá jako projev zbožňování dětí.
Píšete, že vás má rád. Projevuje se to tím, že vás mlátí? Že od vás odchází? Chápu, že to měl možná těžké doma, chápu, že má spoustu starostí, že je unavený, stresovaný… Možná to bude znít pateticky, ale čekal bych, že muž nebude utíkat před zodpovědností. Činí‑li tak, je zbabělec.
Z psychologického směru jménem behaviorismus víme, že člověk opakuje chování, které mu předtím přineslo prospěch. Pokud manžel zjistil, že nejpohodlnější způsob, jak vyřešit spor, je odejít, protože když to udělá a vydrží dost dlouho, vy se nakonec postavíte třeba na hlavu, aby se vrátil, bude to tak činit dál. Pokud tedy chcete, aby se manžel choval jinak, je třeba, abyste se začala jinak chovat vy.
Zkuste se na celý problém podívat z druhé strany. Zkuste si položit otázku, čím a proč manželovi takové chování umožňujete. Manžel vás bije. To je jeden pohled. A vy se necháte bít. To je pohled druhý. Manžel neřeší problémy a odchází. To je jeden pohled. A vy ho necháte odcházet. To je pohled druhý. Zkrátka a dobře, to, co se děje u vás doma, je ustálené schéma, v němž každý z vás hraje svou roli. Manželovu roli změnit nemůžete. Můžete zkusit změnit tu svou. Možná to pomůže.
Zároveň bych ale rád zdůraznil, že změna ve vztahu je zpravidla podmíněna vůlí člověka změnit se. Možná byste mohla začít tím, že si připustíte, že byste mohla žít bez manžela. Připustit si, že odejít je možné. Aspoň v teoretické rovině si připravit plán, jak byste to mohla udělat. Možná, že když manžel zjistí, že byste byla schopná žít bez něj, netroufne si vás opouštět. Možná…
Držím vám palce,
Pavel Král
