Dobrý den,
denně zde čtu všechny články a zajímám se o psychologii. Jste úžasní, jsem z každého článku nadšená.
Studuji a je mi 20 let. Jsem dost komunikativní, zábavná a mám hodně přátel, kteří si mě váží a já jich. Před 4 lety se mi po 30 letech rozvedli rodiče a nesla jsem to vážně špatně. Půl roku jsem ani nikam nechodila, ale postupně jsem se s tím smířila. Doteď jsou ale doma problémy, naštěstí jezdím domů kvůli studiu jen občas. Nemáme teď s mamkou ani moc peněz.
Od té doby mám občas problém s komunikací, přijde mi, že se už neumím smát upřímně, jsem křečovitá a v komunikaci s druhými občas povídám hrozné nesmysly. To se pak divím, že vůbec můžu něco takového říct. Nevím, jak se mám ovládat. Nejsou to ani moje názory, jen prostě povídám, když je třeba dlouho ticho – to se mi stává často.
Většinou jsem s lidmi v práci nebo s lidmi, kteří jsou mi nepříjemní, ale přesto nevím, proč to dělám. Nedokážu to ovládat. Přijdu si pak šíleně, nevím co mám dělat. Snažím se každé ráno vstát s dobrou náladou a říkám si, že se takhle chovat nemůžu, že mám svůj názor a jsem přece rozumná. Ale jakmile je ticho nebo nejsem ve své kůži, je to zpět.
Souvisí to asi s mým sebevědomým, protože i když to zní divně – jakmile jsem např. na plese a vím, že mi to sluší – chovám se normálně celou dobu přede všemi – ať už se jedná o kohokoliv. Nebo ne? Já nevím. Nepoznávám se. Co mám dělat? Jak se mám chovat jako já? Jak mám být upřímná? Bojím se snad okolí říct svůj názor?
Děkuji moc.
Marta
Názor odborníka
Dobrý den.
Děkuji za váš dotaz. Změna je vždycky nějaké vybočení ze zvyku, z toho, jak jsme zvyklí fungovat a jak sami sebe vnímáme. Rozvod rodičů takovou změnou jistě je. A byť se vás může dotýkat jiným způsobem, než kdyby vám bylo o deset let méně, stále se vás dotýká.
Navíc jste současně ve věku, ke kterému přináleží otázky po identitě, hledání toho, jací jsme. Když pracuji s lidmi v podobné situaci jako jste vy, vždy se tato témata objeví: nejistota, kdy jsem to já a kdy už ne, co jsem já a co si přeji, abych byla, rozdíl mezi tím, jaká jsem s jedním člověkem a jak se chovám, když jsem s jiným apod. Plus nepříjemné pocity s tím související, zmatek, strach, zlost, nervozita.
Co v této situaci jednoduše dělat přesahuje možnosti písemné odpovědi. Z mého pohledu jde o proces sebeutváření a doutváření, jehož důležitou součástí je poznat svoje emoce a emoční reakce, např. „co se ve mně děje, když je ticho a já mám pocit, že ten prostor musím nějak zaplnit, klidně nesmyslnými větami, jen ať není to hrozné trapné ticho…“ Cítíte‑li se křečovitě, je to napětí. A napětí je možné uvolnit. Zkuste třeba začít dýchat hluboce a pomalu do břicha, procítit pevnou půdu pod nohama, zaměřit se na něco, co vás podpoří a uklidní.
Máte‑li strach projevit svůj názor, je to jen přirozené. Vždy stojíme před dilematem vyjádřit to, co si opravdu myslíme a cítíme a potřebou konformity, nevyčuhovat z řady, abychom náhodou nedostali po hlavě. To je dilema, jehož řešení si každý musít najít sám za sebe. Ale strach tam velmi pravděpodobně nějakou dobu bude přítomen. Můžete zkusit i tuto emoci uvolnit, stejně jako uvolňujete fyzické napětí.
Mám‑li použít terapeutický žargon, tak jde v tomto procesu o sebeaktualizaci, tzn. uvědomit si, jak se měním dle podmínek, ve kterých se vyskytuji, poznat svoje zdroje a silné stránky, ale i limity, slabé stránky. Učit se s nimi zacházet. A to není lehká věc, proto bývá v těchto situacích dobré využít služeb terapeuta, který vám může potřebnou oporou a podporou v tomto nelehkém procesu hledání vlastních zdrojů podpory. Máte‑li takovou možnost ve svém okolí, velmi doporučuji ji využít. Je neocenitelné mít na cestě sebepoznání dobrého průvodce.
