Moje máma trpí velkou „mluvitostí“. Trvá to už patnáct let. Byla i u psychologa, ale z prášků, které dostala, nevzala ani jednu tabletku. Když jsem byla už vyčerpaná a unavená, dávala jsem jí tajně tabletku denně do čaje. Byla jsem u rodičů, a bylo to fajn. Potom jsem si ale začala žít svůj život a vše je jako vzhůru nohama. Máma je snad každým měsícem horší a horší. Nikdo jí nevysvětlí, že se s ní něco děje – pořád bude tvrdit, že je zdravá a normální, i když to tak není. Jsem z toho strašně smutná. Veškerou zlost hází máma na tátu. Táta tvrdí, že si na to už zvyknul, ale je to k nevydržení. Mluví tak ošklivě, že to dochází až k rouhání a nenávisti k vlastnímu manželovi. Od rána do rána jen mluví nesmysly. Taťkovi jsem říkala už dřív, že se s tím musí něco dělat, ale on řekl jen: „Nech to být, třeba by to bylo ještě horší“. Mám i natočenou pásku – mámu, jak perlí – ale díky tátovým slovům jsem to nikam nedala. Teď toho moc lituji. Sousedi na nás koukají jinak než předtím a naši rodinu zná snad každý díky mámě, která když začne mluvit a řvát, nechá okna otevřená a záclony roztažené. Nemá žádný ostych řvát vulgárně na taťku ani v autobuse plném lidí. Myslím si, že by jí nevadilo řvát to svoje ani v kostele.
Budu moc ráda, když mi trochu poradíte. Mám rodiče moc ráda, ale mám syna (2,5 roku) a nemůžu se dívat na to, jakou má Babi. Já jsem se smířila s tím, jakou mám mámu, ale trvalo mi to dvacet jedna let, než sem pochopila…
Ještěrka
Názor odborníka
Milá tazatelko,
smutné na naší profesi je to, že lidé, kteří by skutečně naši péči potřebovali, ji mnohdy odmítají. Je ironie, že se na nás často obrací právě nejzdravější člen rodiny. Takže mě nijak nepřekvapuje, že se neozvala Vaše máma, která evidentně není šťastná, ani Váš táta, který v tom žije – ale Vy.
Bohužel není způsob, jak Vaši mámu přimět k léčbě. Když už by za psychiatrem šla, nejspíš jen proto, aby mu vysvětila, že je vše v pořádku a co v pořádku není, je vina okolí. Když už by léky dostala, nejspíš by je nebrala a když už by to zkusila, bylo by jí po nich zle. Tak to bohužel chodí s většinou pacientů, kteří k nám přicházejí na nátlak rodiny. Není v tom zpravidla zlá vůle. Člověk, zvláště starší, kterému není dobře, se bojí změn, a kdesi v hloubi se bojí, že když se v tom začne „šťourat“, bude to ještě horší.
Šance na změnu je popravdě malá, během patnácti let už jste zřejmě vyzkoušela, co se dalo. Kdyby se podařilo zapojit tátu, bylo by to dobře, ale i on se bojí, jak sám říká, že bude ještě hůř. Není třeba hned mluvit s mámou o psychiatrech, stačí ji říci, co je na jejím chování nepřijatelné. A upozorňovat v konkrétních situacích. Psychologa či psychiatra nevnímat jako někoho, kdo mámu "opraví“, ale jako někoho, kdo mámě pomůže – a tak ji to i říci. Mluvení nevnímá jako problém, tak zkuste najít něco, co jako problém vnímá a s čím by se byla ochotna léčit. Jedno s druhým bude stejně nejspíš souviset. Nebojte se probrat situaci s odborníkem a najít správnou strategii.
Pokud vše selže, zbývá jen zvážit, zda tomu všemu chcete vystavit své dítě, případně, za jakých podmínek. Je strašně těžké nevídat se s mámou a nemoci s ní sdílet radost z dítěte, ale uvědomte si, že změna je v máminých rukou. Na ní je, zda bude pro ni důležitější její svět nebo Vy a Vaše rodina. Anebo budou Vaše děti vyrůstat s tím, že mají prostě trochu zvláštní babičku. Pokud jim to pomůžete zpracovat, zvládnou to.
Nebojte se sama přijít do terapie. Máma se sice nejspíš nezmění, ale Vám v tom může být mnohem líp.
Pomohl vám článek?
