Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné

Kvůli všemu si lámu hlavu: Staňte se experimentátorkou svého života.

26. 10. 2012

Dobrý den,

je mi 25 let, studuji dálkově obor Speciální pedagogika a začala jsem pracovat v zařízení pro děti bez rodičů. Jsem velmi citlivý člověk a celkem mě to trápí. Jsem přecitlivělá na jakoukoliv výtku vůči mé osobě, i s malou poznámku či problémem si lámu hlavu delší dobu. Snažím se, aby všechno bylo ťip ťop. Ale často se mi to nedaří a to mě ještě více sráží.

Z toho i celkem vyplývá, že nemám moc velké sebevědomí. Zároveň si myslím, že mám nějakou formu sociální fobie, jelikož jsem ve společnosti cizích lidí nervózní, trpím trémou, tak raději moc nemluvím. Nejraději jsem doma v klidu, sama. Také mě trápí, co si myslí jiní lidé. Přitom na mě lidé reagují spíše kladně. Občas se ale stane, že mě někdo nemá rád, a to mě dokáže hrozně zasáhnout. I když vím, že to nejde, aby měl člověka každý rád.

Ještě poznamenám, že mám sklon k nadváze a v minulosti jsem trpěla mentální bulimií. Hrozně moc bych chtěla být v životě šťastná, spokojená, mít zdravé sebevědomí. S věčnou fyzickou nespokojeností jsem se svěřila do péči odborníka – nyní cvičím, jím zdravě. Tato sféra nespokojenosti je tedy na cestě k nápravě.

Co se týče partnerství, tak mám přítele 3 roky. Vyhovuje mi to po té stránce, že je na mě partner hodný, nejsem z něj nervózní, ale vím, že ho nemiluji. Je ale pro mě velmi těžké komunikovat s někým, kdo se mi líbí – klepu se a přeříkávám. Těch oblastí, kde mě popadá úzkost, je více.

Jak byste prosím můj problém popsal? Jsou pro mě vhodná antidepresiva?

Jana

Názor odborníka


Dobrý den, Jano,

ptáte se: Jak byste můj problém popsal. Myslím, že není třeba, abych jej popisoval. Vy sama jste to udělala velmi dobře a výstižně. Možná máte svou otázkou na mysli, zda existuje nějaká jedna zásadní příčina všech vašich uvedených problémů. Bez podrobné znalosti samozřejmě nelze odpovědět přesně, ale myslím, že taková jedna příčina existovat nebude. 

Ano, píšete o úzkosti. Úzkost je – společně s depresí – nejčastějším doprovodem většiny psychických problémů – od stresu, perfekcionismu, neschopnosti zvládat konflikty, vyrovnat se se změnou nebo se ztrátou, přes různé obavy až po různě vážné neurotické poruchy. Úzkost však také doprovází většinu běžných, každodenních situací, které jsou spojeny se změnou, s novým prostředím (píšete o tom, že jste nervózní ve společnosti cizích lidí), se zkoušením něčeho nového, s našimi neúspěchy, s ohrožením – ať hypotetickým nebo reálným.

To, zda začíná být úzkost patologická nebo ji hodnotíme jako „normální“, záleží na její síle, frekvenci a dlouhodobosti. Pokud by byla úzkost velmi silná, zásadně vám bránila v každodenním fungování a byla dlouhodobá, pak určitě doporučuji návštěvu klinického psychologa, který s vámi bude řešit vaše problémy psychologickými prostředky. Nebo psychiatra, který vám může předepsat vhodné léky. Jak sama píšete, léky na úzkost mohou být ze skupiny antidepresiv (pozvolný nástup účinku, užívají se dlouhodobě) nebo ze skupiny anxiolytik (působí obvykle okamžitě, u těch účinnějších – benzodiazepinových – však existuje riziko vzniku závislosti, proto se užívají pouze krátkodobě).

Je samozřejmě na zvážení vašem i odborníka, zda je efekt farmakoterapie vyvážen možnými negativními účinky léků. Proto bych léky nedoporučoval u mělkých forem úzkosti, která je pouze trochu nepříjemná, ale která se dá snížit i jinými formami (sport, bylinky, změna prostředí, relaxace, masáže, sauna…). Naopak, u silných dlouhodobých úzkostí, které výrazně ovlivňují každodenní stav, bych užívání psychofarmak – vždy po poradě s lékařem – doporučil.

Z vašeho dopisu však nemám dojem (mohu se samozřejmě mýlit), že byste popisovala něco, co se výrazně liší od prožívání velkého množství citlivých mladých lidí – přecitlivělost při kritice, úzkost ve společnosti cizích lidí, těžkosti s oslovením atraktivních příslušníků opačného pohlaví, tréma, silné sebeuvědomění (a uvědomění svých nedokonalostí) v prostředí druhých lidí, perfekcionismus – to vše jsou problémy, které jsou ve vašem věku a pro váš citlivý temperament poměrně běžné.

Tím samozřejmě nechci tvrdit, že se nejedná o problémy nepříjemné a že neovlivňují kvalitu vašeho života a vaší spokojenost. Právě naopak. Určitě si však uvědomte, že tyto problémy zná velké množství lidí okolo vás, byť to na nich není vidět. Ne každý je stabilní extrovert, libující si v navazování nových vztahů. Ne každý je asertivní atraktivní modelka.

Uvědomte si prosím také, že nepopisujete jeden problém – ale celou řadu témat (viz předchozí odstavec), jejichž vyřešení určitě není záležitosti nějakého jednoduchého triku nebo jednoduché rady. Co bych vám doporučoval já, je přestat hledat jednu příčinu uvedených problémů a řešit je odděleně.

Neřešte nějaký obecný „symptom“. Řešte každodenní situace. Je vám nepříjemně v této společnosti nových lidí? Co můžete udělat, aby tato nepříjemnost byla o jeden stupínek menší? Vzít si s sebou kamarádku? Více se usmívat? Překonat se a oslovit minimálně tři lidi ze skupiny s nějakou banální otázkou nebo komentářem? Jít si předtím zacvičit? Najít si skupinu nových lidí v oblasti, která je mi bližší? Chovatel papoušků se bude jistě cítit lépe mezi neznámými chovateli papoušků než mezi neznámými parašutisty.

Obecné fáze řešení jsou tyto:

  • Něco zkusit. Nenapadá-li vás nic, co se minule osvědčilo, zkusit něco úplně nového.

  • Zjistit, jaký to má efekt.

  • Podle tohoto efektu to buď začít používat, přestat používat nebo modifikovat. To platí pro všechny situace (od navazování partnerských vztahů, přes perfekcionismus, po sociální fobii), o kterých píšete. Zaměřte se na drobné kroky a drobná vítězství.

Ptejte se:

  • Kdy je to lepší? Co způsobuje, že občas je mi v této situaci lépe? Co jsem konkrétně udělala, že jsem to takto zvládla?

  • Kdy je to horší? Jak jsem sama přispěla tomu, že je to horší? Co bych mohla příště udělat jinak?

  • Toho lepšího dělejte více, toho horšího dělejte méně.


Další taktikou, která je velmi účinná na situace spojené s úzkostí, je – podobně jako ve sportu – trénink. Opakovaně se vystavujte situacím, které jsou trochu nepříjemné, a zkoumejte, co a jak dělat, abyste je zvládla. Hledejte situace, které jsou sice nepříjemné, ale ne úplně obtížné. Trénujte například oslovování cizích lidí u těch, jejichž profesí je bavit se s vámi. Např. u prodavačů v obchodě, číšníků v restauraci – ptejte se jich na nabídku zboží, na radu s výběrem, později zkuste něco odvážnějšího.

Nedopadne to? Nevadí, však se o nic nejednalo, trénovala jste. Dělejte to opakovaně – tím nemyslím jednou, pětkrát, ani desetkrát. Dělejte to padesátkrát, stokrát, pětsetkrát. Je to příliš těžké? Najděte něco jednoduššího. Je to příliš jednoduché? Úzkost mizí? To není (pro trénink) paradoxně dobře. Zvyšte si laťku, najděte obtížnější situaci. Nezapomeňte – MUSÍTE mít určitou míru úzkosti, jinak se již nejedná o trénink, ale o pohodlné válení se na gauči. Pamatujte, že stejně jako u každého sportovního tréninku se prostě „musíte zapotit“.  A když se nepotíte – je třeba zvýšit tréninkovou dávku.

Při tomto experimentování a zkoušení se často stane, že zlepšení v jedné oblasti (např. přestanete mít na sebe vysoké nároky a chtít všechno mít „tip-ťop“) velmi silně ovlivní také jinou oblast (také mezi cizími lidmi se cítíte uvolněněji, protože na sebe nemáte tak vysoké nároky a nedržíte se představ, jak byste se „měla chovat“). Což se opět přelije do jiné oblasti vašich problémů, což zvýší vaše sebevědomí a najednou se přistihnete, že se s druhým člověkem normálně bavíte a je vám dobře.

Radím vám tedy – staňte se experimentátorkou na poli vlastního života. Zkoušejte, dívejte se, co funguje, co nefunguje, eliminujte. Pokud nebude úzkost natolik silná, že by vám bránila v experimentování, berte ji jako svého souputníka – ano, víme, proč úzkost máme (evolučně nás chránila před novým, a tedy často nebezpečným). To neznamená, že ji musíme potlačit nebo dokonce nemít, abychom se pustili do něčeho nového. To často ani možné není. I vysocí manažeři, ostřílení podomní prodejci a blazeovaní politici ji zažívají.

Přijměte ji, uvědomte si, kde a jak ji cítíte. A uvědomte si, že i přes tyto nepříjemné pocity můžete stále mnoho udělat, mnoho říci, mnoho zkusit, do mnoha věcí se dát. Právě stejně nenápadně, jako přichází, se úzkost i ztrácí. Ale úzkost se neztratí PŘED aktivitou, ztratí se až během ní nebo po ní. Nebo při stém opakování této aktivity.

Určitě však nepředpokládejte, že NEJPRVE se musíte úzkosti zbavit, až potom se do něčeho pustit. To není možné. Řekněte si – OK, úzkost. Podobně jako si říkáte – OK, prší. Může vás to trochu rozladit, ale nakonec si vezmete deštník a jdete. Nenecháte déšť, aby určoval, zda zůstanete doma. Podobně nenechte úzkost, aby vás odradila od toho, co chcete. OK, úzkost, nevadí, zvládnu to i s ní.

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.