Dobrý den,
po dvou letech relativně pohodového vztahu jsem si od přítele vyslechla, že mu je nijak, že mě nemiluje, že ke mně necítí, co by chtěl.
Přestal se mnou spát, že mu to nejde, když mě nemiluje. Ale rozcházet se nechce, že tomu chce dát šanci, že se to snad všechno vrátí.
Najednou se začal snažit, když viděl, že se můžeme rozejít. Jenže já si říkám, kolik času tomu dát? A co potom, co když se to nevrátí? A když přeci, dá se po tom všem, co jsem si vyslechla s takovým mužem žít alespoň v nějaké jistotě?
Že je něco špatně jsem netušila, choval se normálně, absenci sexu omlouval prací. Já ho stále miluji, ale nevím, kudy kam. Je mi 24 a nechci být bez lásky…
Edík
Názor odborníka
Dobrý den,
děkuji za váš dotaz. Píšete o situaci, která pro vás jistě není lehká. Přítel se vám přiznal, že necítí tolik lásky, kolik by chtěl, že jeho city by mohly být intenzivnější. Přesto, že tohle musí být nepříjemné poslouchat, z vašeho dotazu slyším, že se děje hodně věcí, které vám oběma mohou pomáhat tuto situaci překlenout a společně zvládnout: vy jej stále milujete, považujete váš vztah za pohodový, on se nechce rozejít, chce ve vztahu pokračovat. Píšete, že se začal dokonce snažit.
Co je láska a co znamená „miluji tě“, se hodně mění – nejen, že to má v každém vztahu jiný význam, význam se může měnit i v jednom vztahu během toho, jak jej žijeme. Umím si představit, že jedno „miluji tě“ znamená: strašně se mi líbíš a jsem hrdá/hrdý, když vedle tebe jdu, další: ty jsi tak moudrý a rozumný člověk, moc si tě vážím, nebo: jsi tak spolehlivý a krásný člověk, tolik ti důvěřuju, nebo taky: právě s tebou chci mít děti, jsi ideální otec mých dětí. Anebo taky všechno dohromady a někdy víc to, jindy zase ono. S tím také souvisí, jestli chceme sex s druhým pořád, méně často, nebo v nějakém období taky vůbec.
Vy oba máte určitě své představy o tom, jaká láska má ve vašem vztahu být: jakou chcete a jakou si přejete. I váš přítel má zřejmě nějakou představu o tom, jaké city by k vám chtěl cítit, jak jste psala. Situaci, kterou popisujete, by bylo možné vidět i tak – a tak to vidím já – že je ve vašem vztahu dost důvěry, když se vám s tím přítel svěřil, otevřel se vám v takto intimní a nepříjemné věci a zve vás k tomu, abyste mu s tím pomohla. Jiný muž by možná rovnou odešel nebo si našel někoho jiného. Váš přítel ale má chuť svou představu o vztahu měnit. Přichází teď na to, že i když necítí to, co si myslel, že cítit chce, stejně s vámi chce být a chce se možná snažit to získat. Možná přichází na to, že se o vztah musí starat, aby ho stále naplňoval tak, jak si přeje, možná, že zjišťuje a vyrovnává se s tím, že to ve vztazích není vždycky jen vášeň a zamilování.
Z vašich slov čtu obavy, zda má cenu v takovém vztahu pokračovat – jestli nejste moc mladá na to, abyste tohle řešila. Ptáte se, zda s ním můžete žít v jistotě. Přemýšlím, jaké představy máte o vztahu vy, které vám teď brání cítit se s ním stále „na jedné lodi“ a jeho starost (že už necítí to, co by měl) chápat jako společnou starost, kterou budete společně proplouvat. Jaké představy jsou teď ohroženy – třeba taková, že ve vztahu si musí být oba vždy naprosto jistí, že jeden druhého milují a cítí k němu vše romantické a krásné? (To je jistě představa mnoha z nás, která nám překáží dost často.) V čem vlastně spočívá ta „jistota“, o které mluvíte? A pro jaké dobré věci vašeho vztahu by stálo za to tyto představy dát stranou, vidět situaci nezávisle na nich a zkoušet jiné představy, se kterými by se lépe žilo a lépe teď společně došlo k cíli vás obou – jak čtu – zůstat spolu a cítit se spolu dobře?
Ráda bych vám nakonec popřála, ať se vám podaří najít, co hledáte a proplout touto úžinou, kterou neproplouváte první ani poslední, do pokračování pohodového vztahu – sblíženi společným prožitým dobrodružstvím, které se beze strachu a nejistoty neobejde.
