Manželova maminka se léčí sedm let s maniodepresí. Je jí 57 let. Celkem to zvládala, pracovala, žila sama. V zimě upadla do těžké deprese, léky svědomitě bere, k psychiatrovi docházela. Po třech měsících bezúspěšné léčby jsme ji odvezli do nemocnice – sama o to prosila, cca po dvou měsících byla propuštěna. Na víkend byla u nás, následující den večer jí manžel našel doma po neúspěšném pokusu o sebevraždu – to bylo třetí den po propuštění. Před sedmi lety se pokusila poprvé. Nyní je opět v nemocnici, dostala celkem šest elektošoků. Moc děkuji za vysvětlení otázky elektrošoků na těchto stránkách, doteď jsme jen tápali. Na víkendy je u nás, je velmi unavená, většinu času spí. Už se nám nesvěřuje, pochopila, že to můj manžel špatně nese a trápí se. Vzhledem k velmi špatné komunikaci s lékaři mám na vás, prosím, několik otázek:
Je normální, že je tak unavená? Vůbec nemluví, nechce chodit ven, špatně zvládá i hygienu, sama by nejedla. Jak se máme chovat? Nutit ji k činnosti, či nikoliv? Bere léky druhé generace. Dočetla jsem se, že u těžkých depresí přinášejí jen malou úlevu. Myslíte, že by pomohly tricyklická antidepresiva první generace?
Jsme zoufalí, že se to nelepší a maminka tak strašně dlouho trpí.
Simona Králová
Názor odborníka
Vážená a milá paní Krátká,
celý problém je na delší pohovor a s otázkami byste se měla obrátit především na ošetřujícího lékaře maminky, který zná její zdravotní stav konkrétně a může vám podrobněji říci, čeho důsledkem může být určitý příznak. Ode mne můžete čekat jen obecnější vysvětlení, které nemusí být docela přesné.
Při depresi nastává útlum ve třech zásadních oblastech duševní aktivity: v náladě, celkovém tempu (živosti, pohotovosti, pohyblivosti a také myšlení a úsudku) a schopnosti radovat se nebo se na něco těšit. To poslední je nejchmurnější projev deprese a trpící lidé to prožívají hůř než bolest.
Na depresi je navíc zrádné to, že při léčbě se nezlepšují všechny uvedené projevy současně, takže když deprese odeznívá, může se stát, že tempo již je normální (to je ta zákeřnost), ale život se jeví naprosto beznadějný. To je rizikové období, kdy si člověk může sáhnout na život.
Antidepresiva druhé generace
Léky, o nichž píšete, mají všechny léčebné účinky jako antidepresiva první generace, ale bohudík nemají jejich účinky vedlejší, především sucho v ústech, zpomalení trávících projevů až do nepříjemné zácpy, atd., které lidé po padesátce (někdy již dříve) velmi špatně snášejí. Obecně u léků platí: čím vyšší generace, tím méně nežádoucích účinků.
Po šesti elektrošocích má pacient právo na zhoršenou přizpůsobivost i na jistou dávku „zpitomělosti“, která časem odezní. To neznamená, že by neměla být tlačena do aktivit, ale jen jako někdo, kdo se sbírá. Představte si třeba, že je po chřipce, slabá jako moucha. Nečekejte hned lepší výkon.
Pokud si to uvědomíte a budou z vás méně vyzařovat úzkosti („proboha, vždyť to nejde dopředu, jak to jenom dopadne?“), bude kupodivu i její odpověď na vaše snahy lepší.
Kdybych já byl jejím ošetřujícím lékařem, asi bych také nepospíchal popohnat tempo a dodávat léky, které by mohly přinést „oživení“, zejména ne po proběhlém sebevražedném pokusu. Soustředil bych své úsilí směrem k projasnění nálady a otevření perspektivy. Útlum tempa je sice nepříjemný, navenek až hrozivý, ale není tím, co je na depresi to nejhorší.
Co můžete dělat vy?
Ano, aktivizovat ji, chodit na procházky a především ji ujišťovat, že současný stav MUSÍ VYDRŽET, protože ten se jinak překonat nedá. Že si pamatuje na minulé epizody, které také skončily!
Na její pesimistické řeči se ptát, jestli je vše OPRAVDU tak beznadějné, a to tak dlouho, až ona najde nějakou (třeba nepatrnou) kladnou odpověď.
Jestli se nějak míjíte s ošetřujícím lékařem, udělejte si čas v době, kdy je v nemocnici staniční sestra a obraťte se na ni s prosbou o radu, jak v současné chvíli s maminkou nejlépe jednat.
Řekněte jí, že od ní potřebujete návod, jakousi „kuchařku“, a že vám jeden doktor řekl, že na to jsou daleko šikovnější sestřičky, než lékaři. Držím vám všem palce a zdravím srdečně.
