Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

"Lehce" se vzdávám svého dítěte – je vaše rozhodování svobodné?

5. 8. 2013

Dobrý den,

mám dvouletého syna.

S jeho tátou jsem žila skoro 10 let, po plánovaném otěhotnění se bohužel zamiloval do jiné ženy a já s ní do cca 1 roku syna „bojovala“.

Už jsem to ale přestala psychicky ustávat a nakonec jsem se odstěhovala do podnájmu, našla si práci, na kterou jsem se možná až nezdravě upnula.

Syna mi hlídá kamarádka. Bývalý přítel nyní již dvouletého syna miluje, bere si ho na každý víkend, jezdí s ním na dovolené…

A já zjišťuji, že konečně začínám být zase šťastná a spokojená. Jenže moje štěstí nespočívá v krásném, zdravém chlapečkovi, ale v práci a v možnosti seberealizace a svobody. Na víkendy bez syna se (bohužel) strašně těším, náročná práce a péče o malého raubíře mě velmi vyčerpává, bývám na něj protivná a podrážděná.

Nyní syn nastoupí do jesliček, které jsou ve stejném městě, kde žije bývalý přítel. Bude tedy přes týdne u něj a o víkendech ho budu mít já. Cítím se smutná, že takto o syna přijdu, na druhou stranu je mi moc hezky z toho, že syn bude žít u milujících lidí s velkou možností aktivit. Má zde už stejně staré kamarády, velké vyžití, bude šťastný.

Spojila jsem si syna s přítelovou nevěrou, nestačila jsem s k němu asi vytvořit ten „správný vztah“. A tak se ho „lehce“ vzdávám. A jsem šťastná, že on je šťastný někde jinde.

Dělám chybu? Mám zabojovat a získat syna a ten „cit“ zpátky (za cenu hádek s bývalým přítelem, nucení dítěte být někde, kde možná nechce, nemá takové vyžití) anebo se smířit s tím, že máma pro něj bude skoro cizí osoba?

Radka

Názor odborníka


Milá Radko,

vaše slova na mě silně zapůsobila. Je to existenciální situace, která se nedá rozčísnout laciným povzbuzením či instantní psychologickou poučkou. Zkusím psát jako „advokát vaší duše“, určitě je však užitečné získat i pohled, který by nabídl „advokát duše vašeho syna“. Možná jsou „advokáti syna“ kolem vás nebo zazní v případné diskuzi zde. (Zaslání dotazu na tento web je vlastně i půjčením vlastního příběhu čtenářům a jejich pohledům).

Trochu mi přišlo, že čtu „poválečný deník“ – jakoby ten váš roční boj byla vnitřní válka, která skončila i neskončila zároveň. Jakoby stopy té války byly v přítomnosti stále a bylo zasaženo něco opravdu hlubokého – vztah k vlastnímu dítěti. Kdybych s vámi mohl mluvit, chtěl bych odvyprávět ten těžký rok podrobně, podle mě je v něm klíč k současnosti i budoucnosti. Je-li člověk hodně zraněný, nemá sílu na další boje a těžko se rozlišuje, za co a jak případně bojovat. Možná jste opravdu na prvním místě potřebovala zrekonstruovat váš pocit svobody a seberealizace, najít nějaké území, které bude jen vaše. Jako v letadle, kdy v případě nebezpečí má rodič nasadit kyslíkovou masku nejprve sobě a až pak dítěti, jinak by mu už nemusel pomoci vůbec. To, že se takto ptáte, vnímám jako přešlapování před krokem číslo 2. Neznám vás, ale spíše bych vsadil na variantu, že pokud byste setrvala v tomto rozpoložení a postoji, váš pocit štěstí bude tématem vztahu k synovi stejně rušen a bude se stále připomínat. Máte už dost sil a chuť se na věc dívat jinak?

V písemné formě vám mohu předat jen své myšlenky a jednu verzi příběhu, kdy jsem zkusil ze svých pocitů, představ a zkušeností z terapeutické praxe domalovat pozadí toho, co by mohlo být „za oponou“, co by mohlo tvořit pozadí vaší situace.

Mé převyprávění vaší situace:

Boj o partnera a o váš vztah vás vyčerpal. Rezignovala jste a nebylo zřejmě možné rezignaci „lokalizovat“ na vztah s expartnerem, rozlila se i na vztah s dítětem. Cítila jste zoufalství, možná nespravedlnost, že partner si „může užívat“ s novou partnerkou a vy máte „na krku dítě“. Zlobíte se na partnera, zlobíte se na své dítě a uvnitř se zlobíte i na sebe. Rezignace dává pocit klidu. Vstoupit znovu do toho nabitého emočního prostoru a třídit a uchopovat věci jinak znamená znovu se vystavit zranění. Musel by to být opravdu vážný důvod proč do toho jít a musela byste mít jiné způsoby ochrany než rezignaci. Možná máte dojem, že se o syna „musíte“ starat. Ve fantazii by bylo užitečné nechat se touto „nechutí“ či „povinností“ vést tak daleko, že začnete cítit i protipól, až se objeví i vaše potřeba blízkosti syna, určitá dostředivá síla ve smyslu vztahové blízkosti – věřím, že ve vás také je. Tento odchod od syna bych však doporučoval prožít např. fantazijně v terapii a nikoli doslova ve fyzické realitě.

Sama máte náhled, že dítě pro vás představuje stálou připomínku partnera a jeho nevěry. Tomu rozumím. Chcete však, aby to platilo i nadále? Možná jste si také přestala věřit jako žena a matka – jak to, že si partner i přes to, že vás spojuje i dítě, vybral někoho jiného? Možná dáváte dítě „lehce“ od sebe, protože jste ovlivněná partnerovým rozhodnutím, jeho „odložením“, kdy jste mohla vnímat, že vás nechce, čili „nemáte kvality a hodnotu“. Vidíte-li v synovi hlavně expartnera a nikoli primárně své vlastní dítě, máte jasnou indicii, že nejste od expartnera vnitřně oddělena, v něčem není proces odpoutání se a zotavení z rozchodu ještě zahojen. Je velká pravděpodobnost, že další fáze truchlení a smiřování se se ztrátami by přinesla posun ve vnímání vztahu k dítěti.

Vašemu postoji také zčásti rozumím jako protestu proti tomu, co se vám stalo. Největší demonstraci však možná vedete proti sobě samé. Dítě je zrcadlo vás samé, je doslova vaší součástí. Nenapojení na vlastní dítě je podle mě hlavně ztrátou, pro dítě, ale i pro vás samou. Dítě jako zrcadlo asi zobrazuje, že není možné přijmout část sebe, část své minulosti a svého příběhu.

Je docela snadné upadnout teď do role někoho, kdo vás bude hodnotit či vám bude ukazovat, co „byste měla dělat“. Mé jediné „měla byste“ by se týkalo vztahu k sobě samé, jeho prozkoumání a péče o sebe. Jiný vztah k sobě, pohled na sebe může přinést jiný pohled na vaše dítě. Nechtěl bych psát něco, co posiluje pocity viny či selhání, ale možná je dobré rozlišovat mezi vinou, obviňováním a zodpovědností. Za co cítíte a chcete cítit zodpovědnost? Svou svobodu můžete realizovat ve svých rozhodnutích. Pro uspokojivá rozhodnutí je třeba být v kontaktu s tím, co cítím. Někdy je však problém právě v tom dostat se k “opravdovým emocím". Mohou být různě překryté, vytěsněné či přesměrované – zlobím se třeba na dítě, ale „ve skutečnosti“ se zlobím na partnera a na sebe, na život sám. (Minipříklad – měl jsem klientku, která se živila prostitucí. Dlouho cítila, že je to úplně v pořádku. Nakonec se ukázalo, že do vědomí se spíše dostávala jen část pocitů, zbytek – stud, hnus, vztek, zlost na sebe a na muže, apod. – byly vytěsňovány. Klientka v plném smyslu necítila sebe ani své tělo, to byla jen schránka. Jakmile začala cítit své tělo, dostavily se zmíněné pocity a najednou doopravdy cítila sama za sebe, že jí tento životní styl ubližuje. Už nebyly třeba dobré rady a výzvy z okolí, které předtím stejně nemohly padnout na úrodnou půdu. Teprve pak mohlo dojít ke změně i v tom vnějším světě. Už to nebrala jako moralizování, poučování a nátlak.)

Způsob položení otázky na závěr vnímám jako past. Z takto formulovaných variant je těžké si vybrat. Jakoby odpověď na první otázku nějak legitimizovala tu následnou možnost rezignace. Je třeba najít přiléhavější otázky a vložit je do vašeho širšího kontextu. S nejlepším úmyslem doufám, že odpověď vám nedá nikdo zvenčí. Zkuste si najít podmínky, za jakých budete moci věnovat pozornost vztahu k sobě a také znovu, ale třeba jinak vztahu s expartnerem. Možná pak vyjdete opět na bojiště, ale už to bude jiné, partner už nemá moc vás odmítat a jinak zraňovat, to patří minulosti. Boj rovných zbraní může být zcela odlišný. Možná už ani další strašný boj nebude, třeba vám to jen našeptává strach. A jedna provokativní otázka – chcete žít ve strachu z toho, že vám expartner může ještě nějak (třeba skrz syna) ublížit? Necháte jeho určovat, jaký bude váš vztah k vašemu dítěti? Možná je třeba změny ve vztahu s expartnerem, pak se může posunout i vztah k vašemu dítěti. Rodičovská rovina vás bude spojovat celý život, je proto důležité hledat způsob, jak toto spojení vytvarovat tak, aby vám v něm nebylo špatně. Hledejte, kde je vaše svoboda.

Získejte podporu ve svém okolí, pomoc terapeuta/terapeutky považuji za velmi důležitou. Zkuste vnímat, jestli nejsou chvíle, kdy toužíte po vztahu se svým dítětem a kdy neplatí verze o tom, že „dítě připomíná válku s partnerem“. Nepřeceňujte své pocity, že je vám dítě někdy na obtíž či je náročné se o něj starat – to zažívá každý rodič a není to důkazem nelásky či nevztahu k dítěti.

Přál bych vám, abyste měla opět sama sebe celou, abyste si vybrala, jakou cestou chcete jít, abyste nemusela jen bojovat, ale také abyste měla sílu na boje, které stojí za to podstupovat.

Vše dobré, opatrujte se.

Aleš Borecký

Autor odpovědi Aleš Borecký vystoupí na říjnovém workshopu Psychologie okolo ohně s přednáškou Životní sny – zrcadlo naší duše.

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.